Šachovnice

19. ledna 2017 v 16:53 | Deine |  Naše myšlenky
"Pohltím vše co příliš blízko si sedne, však zemře i ten, kdo se mne zřekne."

Náš svět je tvořen z osob, míst a věcí na kterých nám záleží. Na některých méně, na jiných více. Z obyčejné cetky se stává sentimentální vzpomínka, co jiný vyhodí se pro někoho stává pokladem. Vážeme se na ně a lidi způsobem, který umí pouze lidé. Obklopujeme se tím, co k nám promlouvá, co nám připomíná teplo domova a bezpečí. Bez ohledu na zámky, bez ohledu na riziko.

Dáváme tím našemu životu váhu. Pouštíme k sobě rodinu, přátele, mazlíčky, partnery. Každý z nich jako by byl postavičkou na velké šachovnici, někteří jsou více vzadu a jiní mají hodnotu krále. Posunou se a my to víme. Cítíme když se vzdalují, vnímáme, když se přibližují. To vše založené na interakcích, na emocích. A to vše z nás dělá terč. Obklopujeme se lidmi, kteří hřejí a my jdeme blíže. A čím blíže jsme, tím těžší je jít zpět, do většího chladu. Žár a teplo těchto duší nás nutí se k nim vracet, znovu a znovu.

Ale existuje i další pohled. Tato šachovnice, kde střed našich malých životů jsme my, je také minovým polem. Lidé nejsou víc než malé žhnoucí miny, které neví, kdy vybouchnou. A jestli vůbec. Většina z nich se pouze vzdálí. Jiné vyhasnou a stanou se minou a lákavým ohněm pro někoho jiného. Jiní narazí tvrdě a nechají za sebou praskliny, které budou pod naší kůži velice dlouho. A jiné dokonce mohou vybuchnout. A čím blíže k nim jsme, tím silnější bude zásah.

Stojí to tedy za to? Tyto emoce, tyto výstřední pocity, které máme tak neuvěřitělně komplexní pouze my, lidská rasa. Není jednodušší vyplavat na povrh a nadechnout se čistého, bodavého vzduchu a vypustit všechny emoce pryč? Zůstat jako pouhé schránky, které nedělají omyly na základě citů a vazeb? Někdy nás zahalí mračna pocitů a věcí, které nechceme cítit a hladina nad kterou je vše logické a dává smysl se zdá jako ideální východisko. A ten pocit je opravdu ohromující. Stává se celkem vzácně. Je to pocit kontroly. Nad vlastní myslí, nad důsledky. Pocit, že existuje jistý štít, který nás ochrání od všech výbuchů, když se jen naučíme ho nepustit z ruky. Doprovází ho však mrazivý pocit prázdnoty. A chladu.

Takže stojí to za to? Jsme schopni přežít na tomto minovém poli, které nazýváme životem? S těmito lidmi, cizinci, kteří se na naší šachovnici začali objevovat. Přece jen i jako minové figurky na cizí šachovnici, naše tahy jsou omezeny. A vítr pořád fouká. Naše figurka se neustále houpe. A jednou může spadnout. Nebo explodovat.

Výsledek obrázku pro caring is not an advantage

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama