Prosinec 2016

Čas v okovech

15. prosince 2016 v 16:37 | Deine |  Naše myšlenky
Čas. Abstraktní jednotka pod kterou si každý představí tikající hodiny, ručičky, které nemilosrdně klusají kupředu a vysmívají se jak nás míjí. Každý jsme lapeni v jeho okovech, jako by to snad byl Bůh, který nás ovládá. Jako lidé neustále trpíme tím nejméně nápadným způsobem - utíkáním času.

Rok od roku je to stejné "Kam se ten čas jen poděl? To už bude rok?" Nejsme si jistí, jestli to bylo minulý týden, nebo před rokem, kdy jsme vlastně naposledy jedli tu rybu a otevírali dárky pod stromkem. Sebeuvědomění je nemoc, kterou trpí jedině lidé. Vnímání času a konceptu života a smrti. Víme, že den ode dne jsme starší a že čas je něco, co bez slitování a vyjímek zasáhne všechny.

"Žij přítomností!" říkají všechny moudré knihy a hloupé teenagerské trička. Zní to velice jednoduše, ale je to téměř nemožné. Jak obyčejní lidé jsme polapeni v naší minulosti a vždy se obáváme o budoucnost. Ať už se jedná o práci, školu, dnešní večer, zítřejší ráno. Vždy je něco, co chceme mít za sebou, něco co bude lepší než tento moment a dnešní den. Přemýšlíme nad minulostí a o rozhodnutích, které jsme udělali a kam vedli. Byly správné, nebo špatné? Věčná otázka a žádná odpověď. Přítomnost je téměř luxus, který zažíváme ve vzácných momentech, které působí... jinak. Věčně prohlašuji, že miluji hlasitou hudbu v klubech a na koncertech, protože nedokážu slyšet vlastní myšlenky. Není téměř možné přemýšlet nad úvahami a problémy, které mě potkaly, nebo mají čekat. Jsem to pouze já a hudba, někdy lidé, kteří mě obklopují. Jinak nic. Bývají to ta nejhlučnější místa, která z nějakého důvodu, jsou těmi nejvíc tichými. Jsou to dokonalé a zvláštní momenty, kdy si živě pamatujete, že v tu jistou chvíli, nebyla žádná minulost, nebo budoucnost. Bylo to prostě teď.

Koncept nesmrtelnosti mi vždy připadal velice bizardní. Je to častá otázka ve hrách, námět filmů a knih, základní vlastnost největších padouchů a nadpřirozených bytostí. Stálo by to ale za to? Lidé jsou definování časem. Tím neustálým pronásledováním, tím strachem z konce a finality. Děsí nás to k smrti a přesto nás to žene dál. Každá oslava Nového roku je pokusem vzdát hold něčemu co je za námi a zároveň snaha o zapomnění, že jsme to již dělali tolikrát a jednou nebudeme. Nesmrtelnost by v mém připádě fungovala pouze pokud by byla možnost umřít. Ano, ironické. Pokud bych mohla žít 200 let mladá a krásná, ale byla by možnost, že když mě někdo zastřelí, budu mrtvá. Jedině pak si dokážu přestavit jistou perspektivu a hnací motor k přežití.

Lidé jsou bytosti zdánlivě dokonalé, s duší, názory, charakterem. Přesto tyto dokonalosti, které nás liší o zvířecí říše jsou to, co nás drží v okovech. Ptáci a zvířata prožívají naprostou svobodu, protože netuší, že existuje deadline. Těžko posoudit jestli by i náš život byl šťastnější, kdybychom tento faktor nedokázali vnímat. Přece jen čas je neúprosný, ale často nás nutí dělat věci, které na první pohled zní šíleně, ale na sklonku života to bývají ty momenty, na které jsme nejvíce pyšní.

Nic není tak krásné a zárověň ničívé jako sám čas. Tik. Tok.