Zkušenost se skoliózou

18. července 2016 v 0:14 | Deine |  Naše myšlenky
Co se týče této stránky jsem spíše soukromá osoba, nerada píšu o příliš osobních věcech, ale napadlo mě, že má historie by se pro jednou i mohla někomu hodit.

"Skolióza je vadné zakřivení páteře rozvíjející se často již v dětském věku."


Ano, přesně tak. Vadné zakřivení páteře, způsobující vybočení, hrbení, nebo dokonce i bolest zad. V mém případě naštěstí se vždy jednalo jen o vybočení, nikdy jsem nezaznamenala bolest, nebo jiné nepříjemné faktory. Skolióza bederní páteře mi byla zjištěna v útlém věku, možná kolem 6ti let. Tehdy velice nepříjemný doktor (alespoň pro mě jako dítě) doporučoval za ta léta spoustu opatření a mírumilovných řešení, která by měla skoliózu zastavit. Skolióza je problémem u většiny lidí, ale většinou v celkem neznatelné míře.

Takže tak šly roky dál, prošla jsem si masážemi, rehablitacemi a cvičením doma, nosila jsem ve škole dvojí učebnice, ale nic nepomáhalo a můj nespolehlivý fíkus, pardon, páteř, odmítala zůstat rovná! Zlom nastal zhruba v 10. roce, kdy již další doktor v jiném městě oznámil, že bude potřeba více drastičtějších opatření. A tím opatřením se stal korzet. A ne, nemyslím sexy, svůdné korzety co se nosily, ale plastový, že sádry udělaný, šroubama a kovovýma tyčema zajištěný korzet. Pro představu to bylo něco takového:


VÍCE V C.Č



Ano, bylo to tak špatné jak to vypadá. Vlastně to spustilo sérii mých dvou dosavadně nejhorších roků v životě. Co člověk může mít za problémy, když je mu 10? Prakticky žádné, ale tahle věc nebyla vůbec příjemná. Musela jsem pod nimi nosit speciální tílka bez švů a nařízení doktora bylo 23 hodin denně, mimo sprchu tedy všude, včetně spánku. Omezovalo to dýchání, spánek, člověk se potil, nemohl se přirozeně ohýbat aniž by vypadal jako stůl.. a ač to zní extrémně povrchně, má největší vzpomínka byla na to, že jsem musela nosit věci o pár velikostí větší, žádná tílka, nic co by viditelně korzet odrývalo. V tomto věkovém období jsem měla velkou potřebu někam zapadnout a většinou to člověk chce dělat tím, že nosí co se mu líbí a snaží se jak to jde.

Upřímně si ty dva roky moc dobře nepamatuju, většinu vzpomínek jsem vytlačila, ale co se týče psychické stránky, alespoň té dětské / pubertální bylo to dost špatné. Nejsem člověk mnoha slz, ale ty dva roky jsem je možná všechny vyčerpala. Neviděla jsem moc naděje, protože doktor mi řekl, že ho budu nosit do konce růstu, což bylo tak do 18ti let. Myslela jsem si, že to definitivní konec jakékoli sociální života.

Upřímně musím ale říct, že jsem asi byla dost slabá a toužila po jisté všednosti, protože jsem znala holku, která to nosila léta a neměla s tím nejmenší problém, vypořádala se s tím jak jí to život naložil. Takže to není pro všechny rozhodně stejné a pokud to někomu pomůže bez jakýchkoli chirurgických zákroků - proč ne.

Mě to ale nepomohlo. Ke konci jsem to dost flákala, nenosila to jak se má, ale i z toho důvodu, že jakákoli kontrola neukazovala žádné zpomalení, nebo zlepšení stavu. Nakonec mi oznámili, že má fíkusová páteř má vychýlení přes 40 stupňů a není jiného východiska než operace. Laškovala jsem s tou myšlenou už při nošení korzetu, mezi slzami jsem vřískala, že bych radši šla na operaci, než abych nosila korzet. No, mé přání se splnilo. Titanová tyč, aby držela fíkus, byla najednou blízkou realitou. Nejásala jsem, docela mě to vzalo. Oznámili to půl roku předem a já, jako 13ti letá jsem se bála. Hodně. První pokus operace v září ani nevyšel, protože když mě dali pod narkózu, která měla přestát 8mi hodinovou operaci tak zjistili nějaký menší problém a museli to přeložit. To mě vyděsilo snad ještě více, probouzet se z narkózy a zjistit, že se vlastně nic nestalo.

Leden byl další termín, tentokrát for real. V 7 ráno mě nadopovali oblbovákem (který na mě nezabral, protože jsem superhrdina a můj systém je příliš cool na omamné látky co nejsou žilou), při zjištění že moc nezabral, si při broušení nožů a napojování hadiček snažili se mnou povídat o Vánocích. Moc to nepomohlo. Pak jsem se odebrala do říše temna, abych se o 8 hodin na chvíli vzbudila již po jatkách na JIPce, reálně jsem začala uvažovat až tak po 12 hodinách a i to bylo po silných dávkách opia (které byly super, myslela jsem si, že chlap vedle nosí westernové klobouky!) Několik dní jsem nemohla ani vstát, testovali moje plíce, protože museli jednu vyfouknout, aby se dostali přes obratel (který jim asi zavázel) k páteři. Ve mě byla podivná tlustá hadice co něco filtrovala do bublající vody pode mnou (kdoví). Po pár dnech mi byl přidělen fyzioteraupeut, který mě postavil na nohy a snažil se mi pomoct. Pamatuju si, že to bylo tak náročné a vysilující, že jsem byla vyděšená z toho, že nebudu chodit. Udělala jsem pár kroků a cítila jsem, že jsem vydýchaná, že nemám víc síly.

Po týdnu jsem přešla na ortopedické oddělení, které bylo plné starších... žen. Slepičárna. Pomlouvaly mě, že pořádné nejím (jídlo stálo za prd). Naštěstí jsem na pokoji byla s cool babčou, která mě nechala ovládat televizi, takže to bylo fajn. Po dvou týdnech jsem se vrátila domů. S pomocí maminky jsme každý den chodily na procházky, abych nabrala sílu, koukala jsem všechny seriály Dr.House a málem jsem se stala doktorem. Lenošení náhodou bylo fajn.

Moje celá regenerace trvala 3 měsíce po kterých jsem se úspěšně vrátila do školy a zjistila, že mé akademické znalosti poklesly pod bod mrazu. Od té doby žiju vesele s titanovou tyčí přišroubovanou zhruba k 10 obratlům v mé páteři a nedělá mi to žádný problém. Upřímně kromě zhruba 30cm jizvy na mém boku mi zůstaly jen vzpomínky. Nelituju té operace, pořád si myslím, že pravděpodobně posloužila mé psychice lépe než korzet a jsem schopná dělat cokoliv co kdokoliv jiný.


Celý tento článek je extrémně laický a subjektivní, takže kdokoliv si tím prochází může mít úplně jiný pocit. Věci, které mě děsily byly humálnější způsob jak skoliózu řešit a pravděpodobně lepší. Jen v mém případě - asi nebyla. Jizvu neřeším, upřímně ji vůbec nevnímám, nikdy jsem se nenechala omezit co se bikin týče a i když ji nepovažuju jako nějakou chloubu rozhodně v ní nevidím nic co by mě oslabovalo. Můj zdravotní problém je navždy vyřešen a pokud to zabralo jednu tyčku a jizvu - proč ne :).

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama