Květen 2016

Kde je domov?

30. května 2016 v 0:11 | Deine |  Naše myšlenky
Inspirováno tímto videem: ZDE

Když se řekne domov, co si představíme? Postel, počítač, oblíbenou knihu. Když ležíme v posteli říkáme si "Jsem obklopena svými věcmi, takže musím být doma. Ležím sama v posteli, takže musím být doma." Proč je to ale domov? Protože je to zrovna to místo, kde bydlíme, přespáváme, jíme a trávíme sami čas? Nebo jsou to lidé kteří jsou tam? Byla by prázdná místnost s členem rodiny považována za větší domov, než místnost s postelí bez něj?

Domov může znamenat mnoho věcí. Je to místo, kde se vracíme když se chceme cítit v bezpečí. Je to místo z kterého utíkáme když nám je zle z toho, že nás obklopují ty stejné čtyři stěny, které vidí vše a přesto mlčí. Je to místo, kde tečou slzy, třískají dveře, padají vtipy a kolují objetí na rozloučenou. Je to často jen iluze bezpečí několika stěn, které často ani nepatří nám s lidmi s kterými nebudeme žít navždy a postelí, která jednou bude vyměněna.

Možná je to ten prach, který usedá na věci které nepoužíváme a přesto se jich nechceme vzdát, nebo vůně, kterou už nemůžeme cítit, ale ve chvíli kdy vejdeme do cizího domu tak poznáme, že nejsme doma. A možná je to ta jistota, že věci jsou tam kde mají být a náš nezájem o to se rozhlédnout vpravo či vlevo, protože víme co očekávat.

Domov asi nemusí být nutně místo ohraničené čtyřmi stěnami jako spíš abstraktní pojem směsice lidi, které milujeme, věcí které nemůžeme vystát a vzpomínek, které bez ohledu jestli jsou dobré, nebo špatné nemůžeme zapomenout. Může to být osoba, může to být zvíře, vzpomínka na narozeniny, nebo nenapravitelná rýha ve dřevě nábytku, která značí, že existujeme. Místo, kde se chceme vracet a místo z kterého někdy prostě potřebujeme utéct.

Opustit toto místo znamená vzdát se nečeho bezpečného a známého natolik, abychom to mohli nazývat domovem. I přes to vše však nemůžeme popřít, že i když to místo, kde jsme prožili mládi a dětství zůstane navždy v našich srdcích, nebude jediné. Budou další místnosti, další postele, další vzpomínky, které často nahradí ty, které nyní považujeme za součástí naší definice domova.

V závěru to nejsou ty stěny, postele a domy, které dělají místo domovem, ale my. Naše existence dokázala proměnit něco tak obyčejného v něco co v nás vyvolává štěstí, smutek a nostalgii. Stejně jako na lidi z minulosti i my se ohlížíme na těch pár holých zdí plných příběhů a vidíme o tolik více než člověk, který je uvidí až tam nebudeme. A i on, pravděpodobně, v nich jednou najde domov.