Únor 2016

Démoni v naší hlavě

23. února 2016 v 22:34 | Deine |  Naše tvorba
"We are searching for someone whose demons play well with ours."

Temné hlásky, v naší hlavě,
šeptají nám, shovívavě,
pravdu, lež a vše co chceme,
věříš, že jim utečeme?

Ignorace, rozum sílí,
démoni se často mýlí!
Hledají své věrné druhy,
kdopak jim jen porozumí?

Utíkají, dnem i nocí,
bez svolení, bez pomoci.
Zaváháš a už jsou tu,
číhají na věčnou tmu.

Jsem snad špatný, jsem snad zlý?
Ptáš se, ptám se, celé dny.
Hrajeme si, pokoušíme,
se světlem se rozloučíme.
Démoni šeptají zase,
poddej se té temné kráse!

Jako vrána k vráně sedá,
temnota bližního hledá.
Kdo si hraje, nezlobí,
obhájíš to v záhrobí?


Dan Bell: Urban Explorer

10. února 2016 v 22:56 | Deine |  Zajímavá videa
Nevíte co dělat na youtube při mrazivém večeru, nebo nudném odpoledne? No, je spousta možností a já sama sebe považuji za člověka co se v youtube komunitě lidí "vyzná", alespoň co se týče youtube osobností (jestli je tedy na místě je tak nazývat). Každopádně vlogy a ztotožnitelná videa se prodávají publiku o poznání lépe než například - Urban explorers. Český název stále čeká na svoji premiéru, každopádně se jedná o skupiny lidí, kteří navštěvují místa obyčejným lidem nedostupná, nebo v tomto případě - opuštěná a zanechaná k zániku.

Co je na tom sledovat člověka procházejícího ruinama? Někdy je to ten kulturní nádech něčeho co jednou bývalo krásné a plné lidí, jako například obchodní domy, nebo opuštěné motely. Vidět ten prach, rozbitá okna a noviny staré několik dekád - něco to má do sebe. Jindy jde o noční návštěvy industriálních budov, nebo téměř zbořených domů squatery a feťáky, které nabízejí ten hororový nádech, někdy připomínající slavnou hru Silent Hill.

I když jsem někdo, kdo by do takovýhle činností sám nikdy nešel - vzhledem k nebezpečnosti práce - musím ocenit samotný akt. Většinou jsem skončila u opuštěných stanic metra na googlu, ale před nějakým časem jsem zabloudila i na youtube, kde jsem našla spoustu lidí, kteří se tímhle zabývají. Někteří byli slavnější než jiní, ale zaujal mě právě - Dan Bell. Kvalitní videa, příjemný nevnucený komentář (což mi u ostatních youtuberů hodně vadilo - hlučnost a prezentace) a obecná inteligence těchto videí. Je to Američan, domov právě mnoha opuštěných budov a často téměř nedotčené minulosti.

Dan většinou dělá videa 15 - 25 minutové, kde na začátku lehce nastíní místo kam se vydává a pak už bývá často jen obraz a zvuky opuštěného místa. Když se jedná o něco extrémně zajímavého, například videa míst, která mají historii, nebo se stane něco nečekaného - zvuky a kroky cizích lidí, nález - dělá tzv. CUT/ROOM/FLOOR videa, která slouží jako Director's comentary a slouží jako skvělý náhled do tehdejších myšlenek. Člověk s velice příjemným hlasem, která jde po zajímavých místech a nesnaží se jen těžit na počtech shlédnutí, to je něco čeho si člověk váží.

ODKAZ -> This is Dan Bell.

Ochutnávka:





Ticho v našem stínu.

3. února 2016 v 0:32 | Deine |  Naše myšlenky
"Silence is the most powerful scream." - Anonymous

Shh. Slyšíte? Ne? Nic víc než jen ticho. Ať už se jedná o ticho ve vaší mysli, nebo ohlušující prázdno, které je na opuštěné ulici, jedno je jisté - ticho je zákeřným přítelem. Většinu času si to ani neuvědomíme - jsme pohlceni do vlastních starostí, oblak fantazií a mlhavých vzpomínek, které se nám promítají před očima když usínáme, nebo kráčíme zlověstnou nocí. Naše mysl je hlučné místo, které nám téměř nikdy nedá pokoj, stále nám něco chce přípomínat, něco ukazovat, utíkat.

Díky této dopravní špičce myšlenek, které nás neustále pronásledují, jsme se naučili ignorovat ticho a ironicky i zvuky, které ticho doprovází. Stačí se jen zastavit uprostřed nehostinné noci zející prázdnotou, kdy máme pocit, že jsme jediní, kdo je snad vzhůru a kráčí temnou ulicí. Nebo se snad jen ostatní schovávají ve stínech? Zastavit uprostřed ničeho a jen na chvilinku přestat přemýšlet - slyšíte to? Ty nepatrné vzduchy, často skryty pod roužkou ruchu a hlasů. Je to poryv větru, který nás vítá svými výřivými a syčivými zvuky a větve stromů, které díky němu do sebe naráží. Někdy je tichem slabý zvuk proudící elektřiny, nebo dýchání spotřebičů, které nám dávají najevo, že i když si jich nevšímáme, pracují.

Někdy je ticho přítelem, který nás uklidní a odvede od všeho chaosu a každodenních starostí. Nabídne nám hřejivou náruč míru a pozastavení se před realitou, které není nikdy úniku. A jindy ticho může být naším největším nepřítelem. Nemesis, která násilně připomíná právě ty myšlenky od kterých pomocí hluku utíkáme, ukazuje nás nahými, v přímém světle před tím nejkrutejším a nejméně milosrdným soudcem - námi. Někdy právě ticho je tím nepřítelem, kterého vyháníme diamantovými meči v podobě hudby a hlasů, jen abychom nemuseli poslouchat soudy toho němého zrádce.

Říká se, že slova mají moc a umí být nebezpečnou zbraní. Stejně je na tom ticho. Nikdy nevíte co přinese. Často nám ticho pomůže odhalit jedovatého hada, který se dosud tak dobře skrýval, jindy tajemství, která nikdy neměla být slyšena. Říká se, že není lepší kombinace lidí než těch, kteří mohou spolu sedět v tichu bez potřeby ho narušit. Ticho mezi dvěma lidmi však může být stejně mírumilovné a láskyplné, jako agresivní a plné nevyřčené bolesti.

Každá mince má dvě strany. Slova mohou zachránit i zabít, stejně jako ticho může léčit i zraňovat. Nejspíš je to výsadou lidské duše, že obě strany komunikace jsou vždy nabitou zbraní, která může útočit všemi směry, nebo naopak - vůbec.

Shh. Slyšíte to? Je to ten tichý hlas ve vaší hlavě, který tohle právě čte. A ten, vás v obklopení naprostého a ohlušujícího ticha, může pohladit stejně jako zničit.