Říjen 2015

Evoluce psaní - Sbohem, starý příteli.

28. října 2015 v 19:54 | Deine |  Naše myšlenky
Tento blog bude na konci tohoto roku slavit své šesté narozeniny. Šest let se zdá tak dlouho ve virtuálních letech, udržovat si stránku o kterou nikdo nestojí, která existuje závisle čistě na vás a vašich myšlenkách. Toto malé zákoutí internetu mě doprovází od téměř počátku mých mladých teen let. A nemám v plánu zatím přestat - času může být méně, ale svůj farewell neplánuji.

K jakému závěru ale každý bloger - autor dospěje, obzvlášť když vede stránku, kterou založil v hodně mladém věku - je skoro nemožné si udržet její počáteční myšlenku a obsah. Jistě, tyto náhodné myšlenky a filozofie - tzv. 'štěky, které reálné lidi nezajímají' byly jednou z původních nápadů a schémat pro založení tohoto blogu. Vyjádřit věci, které znějí lépe napsané. Ale stačí zabloudit k některým rubrikám a narazíte na úplně jiný směr, témata nadpřirozena, snad i duchovna. Zájem o sny a vědeckou fascinaci nevysvětlitelnými úkazy a záhadami lidské rasy budou snad vždycky témata, která mě budou zajímat a o kterých snad i občas napíšu. Ale ta hlavní článková linie, která se tímto směrem ubírala možná první dva, tři roky - už dávno není prioritní.

Trvalo mi dlouho si to připustit a přestat usilovat o vytváření věcí o které už zdaleka nemám takový zájem jako kdysi. Byla za tím jakási nostalgie - nechuť pustit něco, co z téhle stránky udělalo to, čím je to dnes. Ale nyní, o téměř šest let později si musím přiznat, že už nějakou dobu tento blog funguje spíše jako místo pro vyjádření mých myšlenek, filozofií a náhodných věcí, které mě zaujmou. A nezrazuji tím ani blog, ani sama sebe - je čas říci sbohem a rozloučit se s první érou této stránky, která se již nejspíš nevrátí.

Většina blogů končí po roce, nebo dvou přesně z těchto důvodů - držet se urputně toho, co přivedlo blog k životu je často to, co ho přivede k brzké zkáze. Ztráta zájmu, změna směru. Pokud se měníte jako lidé, nebo s blogem jako já doslova dospíváte - musíte být přístupní k evoluci. Nebo se smířit se ztrátou a ukončit tuto kapitolu.

Věřte mi - je tolik věcí, které bych napsala jinak, nad kterými se za obrazovkou chytám za hlavu jak jsem to mohla napsat. Změnila bych adresu, změnila bych spoustu rozhodnutí. Ale jak říkám - je to součást mě, je to věřejné místo pro moji hlavu.

Nebudu se omlouvat za to, že už to není to co bývalo. Že je to jiné. Protože i já jsem jiná, my všichni jsme. A nostalgicky se držet pouhé vzpomínky na něco co jednou bylo vzrušující a zajímavé končí často jen v utápění se v pocitu viny z toho, proč to tak už není. Evoluce. Čas říci sbohem starým já, čas akceptovat přítomnost a přivítat věci budoucí.

Live While We're Young:


Pozorování s podnosem v ruce

15. října 2015 v 22:00 | Deine |  Odpočinkové čtení
Dobrý večer přátelé, dnes si povykládáme o vznešeném řemeslu, které mě posledních pár let pronásledovalo a letos konečně opustilo - číšničina. Respektive učení na profesionálního číšníka a.k.a střední škola hotelnictví a turismu. Oh man.

Má inspirace vybrat si tento obor nepocházela z mé nezpoutané touhy sloužit lidem až po konce jejich časů, ale to, že tam nebude chemie a kdybych náhodou nešla na výšku (šla jsem), tak aspoň budu mít něco vzdáleně užitečného. Vzdáleně užitečné. Hodně vzdáleně. Plná iluzí a nadějí jsem vstoupila do oboru, který nás učil jak správně obsluhovat lidi a pracovat v hotelu. Což obnášelo spoustu praxe, obsluhy a nesmyslné teorie, kterou jsem nikdy nevyužila.

Například věděli jste, že host se musí obsluhovat z pravé strany? Není tam místo? Je tam jiný host? Nevadí. Vezměte motorovou pilu, zbavte se překážky a sakra obslužte ho zprava. Ano, možná je to nějaká vzdálená etiketa, ale číšník si vždy zvolí méně násilnou možnost, tudíž tyto pravidla stran ztrácejí pointu. Věděli jste, že byste neměli tác se sklenicemi nikdy pokládat na daný stůl? Jistě, každá servírka má svaly kulturisty, 10 sklenic piv není problém a ach, ten balanc táců když je sundáváte, není problém!

Při tomto čtyřletém pozorování jsem pouze zpozorovala jak moc někdy nesnáším lidi. Chodit po akci, nebo restauraci a modlit se, aby další host nebyl naprostý vůl je na každodenním pořádku. A pokud vůl opravdu je - smůla, vy musíte být ti co se omlouvají za to, že opravdu nejste kouzelník, který kuchaře mrskne bičem po zadku ať si s vaší objednávkou pospíší, protože máte hlad. Nikdy jsem neoplývala tou lehkostí a šarmem některých servírek, které si tuto práci opravdu užívají, byla jsem spíš ten typ, který se modlil ať už může jít domů a ať někomu nehodí jídlo na hlavu.

Mluvíme o házení jídla na hlavu - jednou jsem obsluhovala na Vánočním obědě - událost, kde učitelé a další vyvolení se nechávali obsluhovat jejich otroky, pardon studenty. Nesla jsem sebevědomě tři malé talíře v jedné ruce (větší formáty mé muší ruce nikdy nezvládly) a na nich desert z listového těsta. Pokládám to těm dámám na stůl a ejhle - jeden desert opustil stanici a z talíře přistál přímo na zádech jedné z dam. Naštěstí toho sladké pečivo bylo drobné a nešpinilo - paní si toho snad ani nevšimla, jen dáma vedle poznamenala něco jako "oops" a já sebrala talíř, pečivo a pelášila pryč do bezpečí!

Další milá vzpomínka - praxe v prestižním čtyřhvězdičkovém business hotelu. Bylo ráno, čas rautů a snídaní pro bohaté rodinky a chlapy v kravatách. Má maličkost si to razila skrz celou místnost, čenichala prázdné nádobí, které by mohla posbírat, aby vypadala zaneprázdněně. A hele! Stůl plný nádobí a majitel nikde. Vesele to sbírám když v tom se otočím a jistý pán na mě kouká, že jsem mu sebrala jeho příbory, asi si šel pouze pro další chod. Naštěstí vypadal celkem chápavě - začal ale na mě mluvit německy. Já se německy sice 4 roky učila, ale velice pasivní formou. Opověděla jsem anglicky - pán nerozumněl. Jediné co jsem chtěla říct bylo jestli něco nepotřebuje a za boha jsem si nemohla vzpomenout jak se to německy řekne. Takže místo primitivního "Brauchen Sie etwas?" jsem pouze vyhrkla "Brauche????" "Nein." Okay.

Nemůžu říct, že všechno na hotelovce bylo naprosté peklo - často jsme na konci akcí dostali alespoň zbytky občerstvení. Což byla naše výplata, protože narozdíl od učňáků, my jsme studovali 'pro maturitu'. Chcete být chytří, musíte být chudí. Celé čtyři roky jsem si říkala, že mým cílem je se dostat na jeden z těchto rautů - jen abych jednou pocítila jaké to je být na druhé straně.

Další věc co mi tento ďábelský obor, kromě znalosti, že svíčková opravdu není jen ta omáčka, přinesl - dostala jsem naprosto nové pochopení pro číšníky a tvoření rautů. Hodiny a hodiny připravujete stoly, špendlíte ozdoby, pokládáte to na stůl, srovnáváte židle - a do pěti minut po příchodu čuníků je vaše práce pryč. Umění s datem trvanlivosti. Na základě toho nejsem k číšníkům nikdy nepříjemná - pokud samozřejmě se oni nechovají jako kreténi. Ten děs v očích, který mívají když něco rozbijou před hostem - páni, to bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli.

Tipy jak být profesionálním číšníkem:

  • Udělej si na to maturitu, ať s tím papírem pak můžeš utírat hostům hubu
  • Pomodli se ke všem bohům, že nenarazíš na kretény, kteří zapomněli, že otroctví je zrušeno
  • Odolej polít hostům hlavu horkým nápojem
  • A VŽDY. OBSLUHUJ. Z. PRAVÉ. STRANY.
Good night.