Září 2015

Dramata hipsterských srdcí.

30. září 2015 v 22:57 | Deine |  Naše myšlenky
Napsat něco inteligentního. Napsat něco co dává smysl, co má pointu, argument, myšlenku! Skvělý nápad. Někdy příšerná realizace.

Právě jsem dokoukala velice hipsterské drama. Mám velice podivný vkus na filmy. Egoisticky si myslím, že oko na dobré filmy mám docela slušné, ale přesto se občas při obědě dívám na nějaké hloupější komedie, protože prostě chci dopřát odpočinek mysli i duši. A jindy - relativně vzácně z důvodů, které uvedu za chvíli - narazím na drama, které bude už podle stručného popisu dušidrásající smutná, klíčovitá věc plná hlubokých myšlenek a vzpomínek na 'dobré časy'. A ano, dopřeju si svoji pravidelnou dávku emocí (a dramatu).

Neumím nutně vysvětlit co je na těchto filmech tak lákavého a proč filmy, které končí špatně, nebo minimálně obsahují těžké životní situace jsou někdy pro mé oko lahodné. Zařadit mezi ně bych pravděpodobně mohla i jen z mých nejoblíbenějších filmů 'The Perks of Being a Wallflower', ale to velice 'slabý odvar'. Co se mi za poslední léta asi nejvíce zapsalo do paměti byl poměrně neznámý film 'Keith', který byl o mladých lidech, romantice, dramatu, nemoci a existenčních otázkách. Mám velké pokušení se na něj podívat znovu, jen abych se mohla vrátit do doby, kdy mě to tak oslnilo.

Často tyto filmy bývají o dvou mladých lidech stíhanými neskutečným příběhem a nádhernými momenty a vzápětí zradami a scénami neštěstí. Tyto postavy se většinou lehce vymykají normě, mají zajímavé talenty, nebo se vyhýbají společnosti - spolu pak tráví zasněné noci na mostech a vykládají o nesmyslnosti existence. Velice okázalé, velice hipsterovské, velice nerealistické. A přesto to má své kouzlo. Ukazuje to naivní realitu, kde štěstí a zmar stojí proti sobě jako den a noc. Ten kontrast mezi štěstím hlavních postav a bodu zlomu, který vše zničí je monstrózní, zničující. Řekla bych, že skoro nereálný v aplikaci na náš svět.

A přesto se těchto filmů budu zastávat. Ano, vidím každou naivní scénu, ano vidím každou rádoby cool hlubokou konverzaci, kterou tito středoškoláci s těžkými životy mají. A člověk to tak nějak vše vidí a přehlíží, protože co dostane jsou velice čisté a jak jsem řekla - nereálné emoční odezvy. Extrémně smutné scény bývají extrémně smutné i pro diváky a já nejsem žádnou vyjímkou. Zmiňovaný Keith mě před lety roztrhal na kusy, když jsem ho viděla poprvé. A člověk se ptá proč? Pokud nejste milovníkem červené knihovny a zranitelné emoce vám připadají jako přežitek, který se světu neukazuje - odkud proudí záliba v těchto terorizujících filmech? Asi oceňujeme tu jednoduchou krásu, o které víme, že nevydrží a o pár scén později se změní v něco naprosto jiného.

Otázky bez odpovědí, filmy bez špetky realismu. Článek bez reálné pointy? Asi jen další střípek mé osobnosti, filmy, které bych nikdy s lidmi nesledovala, které se dají sledovat zásadně večer, protože vás vyčerpají natolik, že půjdete spát, nebo - napíšete článek. A nyní - dramaticky odejdu do západu slunce.


"Falling is just like flying except there's a more permanent destination."



Svoboda anonymity.

15. září 2015 v 22:07 | Deine |  Naše myšlenky
Téma týdne o kterém jsem si byla jistá, že jsem v minulosti psala, ale při zpětném hledání jsem doopravdy nenašla jedinou reálnou zmínku mého názoru. Bylo mi překvapením, že mé reálné okolí je to, kterému jsem nesčetněkrát musela vysvětlovat proč mi nedělá problém mluvit o mé blogové existenci, ale adresu jim nikdy nenabídnu.

Blog pro mě nikdy nebyl něčím za co jsem se styděla, není to žádné špinavé tajemství skryté v odpadních vodách internetu. Mám své psaní relativně ráda a vždy jsem tuto stránku považovala jako terapeutické sezení víc než možnost se dostat na pomyslné výsluní virtuální slávy. Jistě, ocenění a milá slova jsou vždy něco co neodmítnete a jen ta sebemenší reference na můj článek, nebo názor v komentáři potěší, ale nikdy to nebyl můj primární účel.

Má hlava vždy byla plná myšlenek, které jsem buď neuměla vyjádřit v těch perfektních slovech a nebo jsem prostě získala dojem, že není nikdo v mém okolí koho by natolik zajímala. A přesto - měla jsem potřebu své názory, myšlenky, snad i pocity někdy z každodenních věcí filtrovat do světa. Hlavu si čistím hudbou, myšlenky seřazuji pomocí psaní.

Proč tedy anonymita? I přes opojnou přitažlivost uznání mého psaní, které někdy můžete doopravdy dostat jen když si pod článek připíšete jméno a tvář - svoboda anonymity mi vždy připadala jako něco mnohem cennějšího. Je to jistá svoboda slova a mysli, ten pocit, že není jediný člověk, který by vaše slova soudil, nebo je připisoval k událostem a reálným osobám v mém životě. Nikdy jsem nepsala formou abych byla moc specifická o životních příbězích, nebo lidech kteří v něm mají účast - ale i tak je tam vidím. Pod starými, novými články, vidím pod každou větou myšlenku, která mě k ní přivedla, lidé na které odkazuji, nebo pocit, který mě přiměl to napsat. Ano, pravděpodobně vždy budu jediná, která v tom tyto detaily a skryté metafory najde - přece jen je to jen můj život a jen mé hádanky, které sem píšu.

Nevyjadřuji se o nikom negativně, nemyslím si že píšu něco příliš kritického, upřímně si nemyslím, že je člověk v mém okolí, který by z toho byl moudřejší jen proto, že ví, že to píšu já. Stejné je to z druhé strany - má tvář, nebo detaily o mém životě, snad odkaz na sociální síť by pravděpodobně neudělala žádnou škodu. Ale cítila bych se odhaleně. Ten černý obrys autora, který sedí za touto klávesnicí, poslouchá Lanu Del Rey a přemýšlí nad každým dalším slovem - byl by nahrazen někým reálným a najednou slova by dostala identitu. A třeba by se lidem ta identita nelíbila. A třeba ano. Ale už by bylo něco více než má slova, která by mohla být lidským podvědomím posuzována. Nebylo by to čisté.

Co se týče reálných lidí z mého okolí - něchtěla jsem aby o tom věděli i pro moji autorskou svobodu, protože ať chcete nebo ne - vždy vás vědomí, že to jistí lidé mohou číst, bude ovlivňovat. Nezáleží na tom jestli jste autor co píše jako já, relativně bezpečné, filozofické 'žvásty', nebo někdo, kdo odhaluje nejtemnější tajemství. Podvědomí bude pracovat a pokud si zvyknete na pohodlí anonymity, tak i sebemenší 'odhalení' vás přinutí.. přikládat svým metaforám a slovům trochu více pozornosti. Ale alespoň pak čelíte spisovatelské výzvě - zůstat věrná svému psaní a svým slovům bez ohledu na to, kdo je čte.

Reálná, nebo virtuální identita vás ovlivňuje - ať z pohledu autora, nebo čtenáře a proto - preferuji anonymní svobodu.


Twenty One Pilots - Car Radio

3. září 2015 v 23:12 | Deine |  Písničky s duší
Twenty One Pilots je skupina o které jsem měla povědomí, ale za celé ty roky se ke mě nedostala ani jedna písnička. Až do teď. Zvukově jsem si první nebyla jistá jestli se mi to bude líbit, ale jako vždy jsem se zaměřila na text a zjistila, že jejich texty jsou skoro vždy něčím unikátní. Ta dokonalá rovnováha vášně a myšlenek které se umělec snaží říct, vnitřním démonům kterým čelí.. toho si snad na hudbě vážím nejvíc, když cítíte doslova jak se vás dotýkají slova někoho jiného.

Tento song je vlastně první na který jsem narazila, dotýká se tématu dobře známému všem milovníkům hudby a těm, kteří jí zahánějí myšlenky a stres. Když je hudba dost nahlas, neslyšíte své vlastní myšlenky. Co když ale tichu a sami sobě čelit musíte?


Přemítám o něčem velkém
Moje plíce se naplní a vyfouknou
Vyplňují se ohněm
Výdech touhy
Vím, že je hrozivý
Můj čas nyní

Mám tyto myšlenky
tak často že bych měl
Nahradit tuhle škvíru
s tím, co jsem kdysi koupil,
protože někdo ukradl
moje autorádio
a teď tu sedím jen tak v tichu

Někdy je ticho násilné
Zjistil jsem, že je to těžké skrýt
Má hrdost už dlouho není uvnitř
Je na mém rukávu
Moje kůže bude křičet
Připomíná mi
koho jsem zabil ve svém snu
Nenávidím tohle auto, které řídím
Neexistuje tu žádný úkryt pro mě
Jsem nucen čelit tomu, co cítím
Není tu rozptýlení k zamaskování, co je skutečné
Mohl bych otočit volantem

Mám tyto myšlenky
tak často že bych měl
Nahradit tuhle škvíru
s tím, co jsem kdysi koupil,
protože někdo ukradl
moje autorádio
a teď tu sedím jen tak v tichu

Přemítám nad něčím děsivým,
protože tentokrát tu není zvuk za který by se dalo schovat
Zjistil jsem kurz naší lidské existence
Jedna věc se skládá z konzistence
A to je to, proč všichni bojujeme se strachem
Ach bože, nevím, jestli víme, proč tu jsme
Oh můj,
Příliš hluboké
Prosím, přestaň myslet
Líbilo se mi to víc, když moje auto mělo zvuk

Jsou věci, které můžeme udělat,
ale z věcí, které fungují, jsou jen dvě
A z těch dvou, které jsme si zvolili udělat,
mír vyhraje
a strach prohraje
Je tu víra a je tu spánek
Musíme si vybrat, prosím, protože
víra znamená být vzhůru
a pro nás být vzhůru znamená přemýšlet
a přemýšlet znamená být naživu.
A budu se snažit s každým rytmem
vypadat, jako kdybych umíral,
abyste pochopili, že se musíte pokusit myslet.

Mám tyto myšlenky
tak často že bych měl
Nahradit tuhle škvíru
s tím, co jsem kdysi koupil,
protože někdo ukradl
moje autorádio
a teď tu sedím jen tak v tichu

A teď tu sedím jen tak v tichu
A teď tu sedím jen tak v tichu
A teď tu sedím jen tak
A teď tu sedím jen tak v tichu
A teď tu sedím jen tak v tichu
A teď tu sedím jen tak v tichu
A teď tu sedím jen tak

Přemítám o něčem velkém
Moje plíce se naplní a vyfouknou
Vyplňují se ohněm
Výdech touhy
Vím, že je hrozivý
Můj čas nyní

Mám tyto myšlenky
tak často že bych měl
Nahradit tuhle škvíru
s tím, co jsem kdysi koupil,
protože někdo ukradl
moje autorádio
a teď tu sedím jen tak v tichu.