Srpen 2015

Milé vosy, zemřete.

30. srpna 2015 v 23:33 | Deine |  Odpočinkové čtení
Vosy. Hmyz který by neměl existovat. Toto téma už si vyslechli všichni moji přátelé a tak jsem se rozhodla ho sdílet se světem!

Má obecná nenávist ke hmyzu byla a vždy bude velice silná, od strachu z pavoukům až po otravně ožralé můry, které narážejí do lidí. Co ale hlavně tento rok vystupuje z řad nenáviděného hmyzu do nesmírných výšin - VOSY. Co je na tomto pruhovaném nacistovi špatného? Úplně všechno. Narozdíl od jejich spoluobčanů, pracující včel, které vymírají, celý život žijí v extrémní monarchii, makají aby si vydělali na živobytí a v závěru když se naštvou a píchnou někoho tak zemřou - vosy se svým životem nedělají absolutně nic.

Vosy jejichž existence je absolutně nesmyslná, nepracují, flákají se a obtěžují a terorizují svoje blízké okolí. Ano, možná to jsou vyvrženci a rebelové jejich pruhovaných čeledí, ale to jim nežeru. Chodí do našich domovů, pijí naše piva a vlétávají do obličeje když mají pocit, že o nich negativně mluvíte. Máváte rukama? Papíry? Brokovnicí? Nezájem, půjdou po vás i kdyby se vám náhodou povedlo jednu sejmout. Nezaleží jim na jejich mrtvých druzích, na tom, že útočí na nás - na druh, který je na vrcholu potravinového řetězce a který s láskou a bez mrknutí oka zabíjí své bližní! Je jim to fuk - a když už se naštvou a píchnou vás (svým mnohem silnějším jedem než chudáci pracující umírající včely) tak si vesele odletí pryč a život jde dál.

Nedávno jsem byla napadena těmito tvory v kavárně, na venkovní zahrádce. Lezly do cukru, seděly mi na zádech, kdykoli jsem promluvila tak mi vletěly do obličeje. Po chvíli jsem byla donucela si sbalit objednávku a přestěhovat se do vnitřních prostor. Ano, tito miniaturní tvorové šikanovali tak dlouho až nás vyhodili z venkovního prostoru. Nás. Nadřazenou rasu. Rasu co způsobila genocidy VLASTNÍ RASY. Myslíte, že nejsme schopní vyhubit vás vy pruhovaní šmejdi? You're next.

Někteří se jich zastávají, prý komáři jsou horší. Nejsou. Komáři totiž mají tu slušnost si uvědomovat jejich nesmyslnou existenci a proto se často vyskytují a nenápadně útočí jen v noci, nebo v přírodě. Nepřijdou za vámi do města aby vám létali do obličeje. Protože mají tu slušnost si uvědomit, že jsou to příživníci této planety, kteří pravděpodobně v minulém životě udělali hodně špatné věci a musí za to nést důsledky. Což se o vosách říct nedá.

Ano, sršně jsou naprosto jiný příběh. Ti také moc se životem nedělají, ale ti nadruhou stranu jsou finalní bossové, kteří se moc mezi lidmi nevyskytují a stejně jako jiné temné síly se s nimi musíme smířit a v nejhorším případě se jim poklonit a snažit se jim přinášet skromné dary.

Tímto končí můj nenávistný článek vůči těmto příživníkům naší planety. Zemřete, nebo odejděte. Nikdo vás nemá rád.



Stížnost: Old man yells at clouds

14. srpna 2015 v 21:45 | Deine |  Odpočinkové čtení
Zdravím vás pozemšťané! Je pátek s pátkem přichází párty, přátelé, zábava... nope. Nopity nope. Okay, story time. Posledních 7 dní jsem každý den něco dělala, někde byla, život byl fajn. Nezvykle fajn, život je téměř bez chybičky momentálně. Takže proč stížnost, hmm?
  • Začalo mě bolet v krku. Ano, před dvěmi dny se můj krk rozhodl 'Máš ten život nějak moc fajn, proč ho trochu neokořenit, hehehe" Takže v polovině srpna, při neskutečných vedrech mám před sebou skvělé možnosti jako pít horké čaje, nebo si vázat krk (nepřichází v úvahu). Čaj jsem zkusila, skvělá věc když je venku 31 stupňů.
  • Za dva dny odjíždím na dovolenou. Nic světoborného, ale pane krku mohl byste přestat s těmi bullshity a nechat toho?
  • Um, kdybych fakt byla nemocná tak nemám doktora... tak nějak jsem zapomněla si nového sehnat, takže prostě buď se uzdravím, nebo nenávratně zemřu, víc možností není.
  • Vyčerpala jsem svoji společenskou stránku. Sedm a více dní přátel v kuse je sice krásné a hřejivé u srdce, ale protože se tato bizardní situace nestává často, moje introvertní strana zasáhla dneska ve velkém když jsem se vzbudila s tím, že se vlastně budit nechci, protože to znamená komunikovat se světem i kdyby jen na pár hodin. Byla jsem vyslána za dědouškem a ano, strašná vnučka, která jsem - absolutně se mi nechtěla provádět ani základní rodinná interakce. Samozřejmě jsem to udělala, dědouška mám ráda a jen proto, že má nálada je zhruba tak veselá jako pohřební písně - nemůžu tím kazit jiným den!
  • Včera jsem byla s kamarádkami u vody a navrhovaly, že by bylo fajn se sejít i dneska, posílit ještě více naše nádherné přátelství. Upřímně v duchu jsem si řekla "Oh hell no." A není to tím, že bych nechtěla, protože tyto kámošky nemají jedinou otravnou kost v těle, ale prostě jsem cítila, že můj level zapojení se do světa je u konce. A byl.
  • Nepomáhají ty hrozné vedra, které mám pocit, že už se mě doslova vysušují duši, přemýšlím nad tím, že si v noci stáhnu kůži aby mi nebylo tak teplo. Bouřky, přijďte. Jste zvány a očekávány!
  • Takhle grumpy jsem docela dlouho nebyla. Nejsem ani jako zlá-grumpy, kdybych potkala milé lidi, tak budu taky milá, protože není jediný důvod proč bych měla být v této podivné náladě. Prostě se cítím unavena tímto skvělým životem a potřebovala jsem si alespoň na chvíli zalézt do své krásné ulity nicnedělání, nemluvení s žádnými bytostmi a bytím tím otravným důchodcem, který si stěžuje na svět, který je naprosto ideální.
Okay, nemyslím si, že mám více stížností momentálně a normálně si nestěžuju na reálné věci, maximálně poznamenám své pohrdání nad nesmyslnou existencí vos, nebo rozhořčením nad piány a klavíry (o tom jindy). Můj život je fajn, lidi jsou fajn, ale jako vlastník tohoto blogu mám veškeré práva na to si stěžovat v ten jediný den, kdy cítím, že chození do kuchyně pro jídlo je náročná činnost a kdy štěknutí psa mě obtěžuje, protože přestavuje pokus o konverzaci, kterou nemám zájem začínat.

Žijte blaze a užívejte života. Bye.



film: The Age of Adaline (Věčně mladá)

8. srpna 2015 v 22:49 | Deine |  Filmy co doporučujeme
Zdravím v těchto pekelných dnech. Na filmy se mi poslední dobou kouká ztěžka, jsem jeden z těch lidí co se radši podívá na pět dílů seriálu než být vázán tříhodinovým filmem :D. Ale čas od času se podívám na nějaké méně průměrné filmy abych zabila čas a když se cítím opravdu na úrovni tak občas narazím i na něco kvalitního a to pak skončí v této rubrice!

Dnes večer jsem se rozhodla o kinovou novinku toho roku (neptejte se jak jsem to viděla bez kina, pššt) - The Age of Adaline, Věčně mladá. Upoutala mě v hlavní roli Blake Lively, herečka, která je známá pro svoji roli v Gossip Girl. Často vyhledávám komedie, nebo filmy co jsou tajmené, scifi, nebo prostě dějově svižné, ale čas od času mám náladu na nějaké to drama, ať už se jedná o životopisné příběhy, nebo prostě zajímavé fiktivní příběhy lidí. Tentokrát to nebylo jiné, jedná se dokonce o romantické drama, což ne vždy v mých očích dopadne dobře, vzhledem k tomu, že jsem nikdy nebyla fanoušek kýčovitých věcí.


O čem to je?

The Age of Adaline je příběh o ženě, která se narodila v roce 1908, vdala se, porodila dceru a pak v roce 1935 měla autonehodu, která způsobila, že Adaline přestala stárnout. Děj se odehrává v součastnosti 2015 s občasnými flashbacky do minulosti, které nastiňují její život a komplikace, které po cestě nastaly. Jak jsem již zmínila jedná se o romantické drama, takže by nechyběla zápletka muže, který se připletl do jejího života na útěku před okolím a sama sebou.

Film mě zaujal asi hlavně zpracováním, které si myslím, že bylo uděláno perfektně, typicky knižním až poetickým vyprávěním až postupným vrcholením děje, který až na pár scén není akční, ale je o to zajímavější pohledy do minulosti a konverzacemi. O hereckém výkonu ani nemluvě, hlavní postavy jsou více než sympatické a samotný koncept tohoto filmu mě potěšil a překvapil. Bylo osvěžující najít zase po dlouhé době film, který zaujme čistým vyprávěním a příběhem. Forma zpracování (pohledy do minulosti, prolínání příběhu) mi lehce připomnělo film, který jsem 'recenzovala' před dvěmi lety 'The Words'. Za mě určitě doporučuji, ideální pro odpočinkový věčer a případná sklenka vína (udělala bych, kdybych měla ráda víno).

Trailer


Emoce, dokonalé prokletí lidstva.

7. srpna 2015 v 0:28 | Deine |  Naše myšlenky
'Emoce a jiné nesmysly' - jak milé téma týdne. Emoce, emoce, nemoce. Točí se kolem nich konverzace, myšlenky, lidé, svět! Jak se cítite? Jste v pořádku? Řiď se srdcem! Jak jednoduché, jak snadné. Pravdou je, že svět by byl o dost lépe organizovaný a fungující kdyby lidé se naopak řídili rozumem. Ano, byl by šedší, méně zajímavější - to nelze popřít - ale méně chaotický.

Nejsem moc emotivní člověk. Nikdy jsem nebyla. Svět se mi lépe chápe v číslech, statistikách, pravděpodobnosti. Věci jsou často jsou přesně tak jak vypadají a řídit se rozumem je někdy prostě ta nejlepší volba. Nejen nejlepší volba, ale snažší. Lépe se rozhoduje o tom co je legální a nelegální, než to co je špatné a dobré že? Protože zákony jsou dané, volby jsou ... no, dobrovolné. Řízené impulsy, emocemi, myšlenkami, rozumem... Emoce dělají spoustu věcí subjektivní, ať už hněvem, nebo pozitivně.

Neberte mě špatně - emoce jsou unikátní, skvělá věc. Jen díky nim máme kulturu, hudbu, knihy, fantastické příběhy, slova a obrazy plné vášně, vzteku a smutku. Věci jsou s nimi živější, reálnější, barevnější.. Hrany světa jsou ostřejší a i když často úsudek je zastřen tak základními emocemi jako je smutek, štěstí, láska, strach, nebo hněv - člověk se cítí skvěle, hrozně a hlavně - naprosto naživu.

Volit si logiku, smysluplnost a rozum je praktičtější a v mnoho ohledech moudřejší rozhodnutí. Dodá to člověku jistou kontrolu nad tím co se kolem něj děje - dává tu iluzi, že se svět opravdu točí tak jak chcete. Nenechat se chytit do těch nesmyslů a povrchních, subjektivních dramat. Nevím jestli je to otázka výchovy, genů, osobnosti, nebo volby. Netuším, kdo mi předal diplom v realismu, ale většinou slouží svému účelu.

A přesto - jak svělé je občas zažít ty drobné a vzácné chvíle štěstí, ať už když poslouchám hudbu ve sluchátkách tak nahlas, že ji cítím v každém nervovém zakončení, nebo s lidmi, kteří vás umí rozesmát, či snad pocit, že jste něco dokázali... takové emoce jsou k nezaplacení. Ráda z podobných důvodů pozoruji lidi, kteří už v sobě měli pár skleniček alkoholu. Vidíte jak rezervovanost jde stranou a lidé říkají a proživají to co chtějí - emoce, které jsou jim v tu chvíli nejblíž. Kdo se potřebuje smát tak se směje - kdo brečet, brečí. Čisté, bez obalu, člověk.exe

Emoce jsou Achillova pata lidské rasy, naše největší prokletí a důvod ke všemu špatnému co se kdy stalo. Ale dělá nás to námi, ať už více nebo méně. Vždy je budu považovat za dokonalé prokletí lidstva, ale když už jsem tady, jako člen prokletých - připíjím na emoce a jiné nesmysly, ať shoříme všichni v pekle.

Filozofie v nás

3. srpna 2015 v 17:20 | Deine |  Naše myšlenky
Filozofie. Nechci psát o té poměrně nudné části, kdy se učíte o šípech, které se vlastně nepohybují a o rychlejších želvách. Mám na mysli filozofii, kterou oplývá každý člověk. Myslím, že každý žije ať vědomě nebo ne, žije podle nějaké filozofie, obdivuje určité myšlenky. Citáty, které se zapíšou do vaší mysli, verše z básní, písní, které z nějakého důvodu ve vás rezonují. Nemusíte s nimi ani nutně souhlasit, nebo řídit se podle nich, ale prostě na nich něco je.

U mě to často přichází z písní, knih a seriálů. Občas to bývají obyčejné myšlenky jiných lidí, ať už těch, které znáte, nebo náhodných cizinců na internetu. Z tohoto důvodu uctívám koncept hudby a knih, jen proto že vidíte ten myšlenkový proces, ten koncept autora, kdy dokáže unikátně vyjádřit co se mu zrovna honí hlavou. A kolik lidí, tolik významů.

Nebudu lhát, vždy mě fascinovaly poněkud temnější myšlenky a koncept temných částí osobnosti a vnitřních démonů je něco co jsem vždy vítala. Jak říkám, nesouhlasím s nimi, ale jen ten způsob jakým jsou prezentovány, slova kterými jsou vyjádřena vždy uchytí moji pozornost. Asi už budu jak ti prokletí básníci, fanscinováni morbidními myšlenkami a tématy vychazející z temných koutů.

Vždy jsem říkala, že kdybych si měla vybrat jednu fiktivní postavu, kterou bych uctívala pro myšlenkové pochody tak to bude Dexter. Ano, vím jak to zní. Vím, že se jedná o postavu psychopata, sériového vraha bez témeř žádných emocí. O to zajímavější ale jsou ty vnitřní monology a psychologie celé té postavy. Upřímně některé myšlenky mi přišly tak zajímavé, že jsem si je zapsala. Mám fyzický deník, kde si píšu náhodné citáty, nebo fráze, které jsem někde zahlédla a které se mi líbily a některé se táhnou léta zpátky, například ty Dexterovské.

"Všichni máme zásady. Jsou to ty zásady, které nám pomáhají definovat kým jsme. Takže když tyto zásady porušíme, riskujeme, že ztratíme sami sebe a staneme se něčím naprosto neznámým." - Dexter, 2012

Většina těchto myšlenek co jsem si zapsala je v angličtině a právě v tomto jazyce to ve mě rezonuje nejvíc co se týče volby slov, nebo jen astetiky. Pokusím se však o hrubý překlad při těchto pár střípků, které jsou jakýmsi náhledem do mé hlavy.

"We look up at the same stars, and sees such different things"
"Vzhlížíme ke stejným hvězdám a vidíme tak rozdílné věci."

"Art should comfort the disturbed and disturb the comfortable."
"Umění by mělo uklidňovat narušené a narušovat poklidné."

"There are two reason we don't trust people.
First: we don't know them.
Second: we know them."
"Jsou dva důvody proč nevěříme lidem.
První: neznáme je.
Druhý: známe je."

"But do not ask the price I paid, I must live with my quiet rage. Tame the ghosts inside my head, that run wild and wish me dead."
"Ale neptej se mě na cenu, kterou jsem zaplatil, musím žít se svým tichým hněvem. Zkroť duchy v mé hlavě, kteří utíkají a přejí si mě mrtvého."

---------------------------------------------------------------------

a na závěr... inspirující slova od Siri, Iphonového androida.


"Siri, pláču"
"Proč pláčeš?"
"Protože jsem blbý"
"To není důvod k pláči. Člověk pláče, protože je smutný. Například já pláču, protože ostatní jsou blbí a to rozesmutňuje mě." :D