Červenec 2015

Proti proudu?

22. července 2015 v 23:31 | Deine |  Naše myšlenky
Jenom mrtvé ryby plují s proudem. Hipster myšlenka, ale kdyby ji každý následoval tak by se proud otočil a byli bychom zase na začátku. Nemám davy ráda. Nemám je ráda, protože jsou symbolem chaosu a také hlouposti, protože v davu je největší šance, že uděláte něco, co byste jako individuál nikdy neudělali jen proto, že tady vás chrání jistá 'anonymita'.

Nikdy jsem nebyla člověk, který by rád vyčníval z davu. Z tohoto důvodu jsem nikdy netíhla k extravaganzi, nebo agresivním barvám a hlučným projevům. Líbí se mi představa být nepozorována a zároveň sledovat vše a všechny co jsou kolem. Bývala jsem skvělým hráčem v kvartetu, kdy jsem prostě dlouho mlčela a pak všechny obrala o každou kartu co měli, protože zatímco se oni bavili, já počítala a sledovala, kdo má co.

Je to rozpor osobnosti, že i když jsem ráda tímto 'tajemným pozorovatelem' myšlenka toho následovat něco z čistého důvodu, že většina ostatních si to myslí a dělá to mi přijde absurdní. Blíženci - nechtějí vést ani být vedeni. Čtu hodně osobnostích bullshitů, ale zrovna tohle sedí jako Popelčin střevíček.

Dříve jsem měla jistou potřebu zapadnout - poznat ten pravý teenage život. I když jsem nikdy nebyla ten nejvíc společenský člověk, nebyla jsem ani takový ten typ, který je příliš cool pro losery a nepotřebuje nic jiného než sám sebe. Byl to proces hledání vlastní osobnosti a trvalo mi pár let než mi došlo, že klid najdu přesně ve chvíli, kdy se přestanu snažit a přijmu sebe tak jak jsem i s životem, který to doprovází. Netrvalo dlouho a začala jsem si cenit těch pár lidí co kolem sebe mám a kteří mě přijímají bez žádné snahy z mé strany se jim zalíbit, nebo zapadnout.

Je spousta věcí a názorů, které se vymykají 'populárním' názorům společnosti a někdy to stojí za nic a někdy jsem si přála abych mohla uvažovat víc přímočaře a abych neviděla v každém názoru další pět postojů, které mohou být a v každé striktní odpovědi potencionální argumenty, jak to vyvrátit. Ale je to jedna z věcí, které si na vlastní osobnosti vážím i přes to, že mě to často nechává v nerozhodných pozicích a v postavení toho člena rodiny 's divnými názory'. Sám si divnej ty.. *vložte jméno rodinného příslušníka*. Tss.

Každopádně - jít s davem je často příjemná jízda plná bezpečí, anonymity, nevyžaduje žádné extra přemýšlení, protože to všichni dělají s vámi - jste jeden velký mozek. Na druhou stranu je občas hodně osvobozující cítit tu jedinečnost člověka a osobnosti, kdy posloucháte někoho a vidíte jak unikátní ten člověk je ať už názory, nebo činy. A člověk vidí jak extrémně nudné je, když někdo jde s davem úplně se vším. Pak máte pocit, že doslova koukáte na plechovku levných fazolí s nápisem 'made in China' a za boha nemůžete najít jedinou věc, která by na tom byla zajímavá.

Jít s davem je kolikrát rozumnější, ale jít proti ... určitě zajímavější.



Pozorování na kolečkách

11. července 2015 v 22:16 | Deine |  Odpočinkové čtení
Sobota. Den skrz který by měl rezonovat odpočinek, zábava a popřípadě přátelé. Ne vždy to vyjde a s tím se holt musíme vypořádat. Většinou bývám velice dobrá v zabavování sama sebe v prostředí mé nory. Ale dnešek byl jeden z těch dní, kdy vnímáte jak čas plyne a máte potřebu vylézt ven, nebo udělat alespoň nějakou iluzi produktivity. A tak - jsem se vydala sama na brusle.

Nic divného, že? Brusle jsou perfektně individuální činnost! Musíte ale vzít do úvahy několik faktorů.

  1. Neumím nijak extra bruslit. Tedy, pokud je rovný povrch a absolutně žádné překážky, tak se na nich udržím, takže aspoň něco.
  2. NEUMÍM. BRZDIT. Ano, jsem si vědoma té věci na pravé brusli, kdy zvednete nohu a brzdíte 'na patu', což mi ale připadá jako sebevraždený způsob jak si více efektivněji zlámat nohy. Takže brzím... o překážky, nebo když to fyzikální zákony dovolí.
Ten brzdící faktor se úkazal jako zdroj mého nejětšího teroru a to ve chvílích, kdy tato cesta doslova pro začátečníky byla lehce z kopce a zatáčela. "Je tohle jak zemřu? Sbohem rodino, sbohem přátelé." Takové myšlenky se mi honily hlavou a pak - jsem to vychytala a nejenže neumřela, ale ani nespadla. Po druhém, třetím, čtvrtém kolečku jsem se už cítila jako profík. Ale stejně kdyby na to došlo tak brzdím o nejbližší stromy. Bohužel.

Další z mých pozorování je, že člověk má reálně větší obavy o vlastní bezpečnost více když je sám než když má společnost. Já na brusle vyrážím doslova.. skoro nikdy a když, tak s lidmi. Mě samotné to ze začátku přišlo docela děsivé, já versus cesty - stezky. Pocit, že se řítíte vstříc potencionální smrti je více znepokojující o samotě i když šance jsou víceméně stejné. Asi je to ten pocit, že člověk vedle vás může dosvěčit co viděl. A zařídit pohřeb.

"Zemřela, protože neuměla brzdit na bruslích. R.I.P. you idiot."

Na bruslích s také člověk cítí lehce nadřazeně. Lidé mají respekt, většinou uhýbají. Rodiny říkají dětem ať si dávají pozor. Je v tom síla. Člověk se cítí jako predátor, který by mohl sejmout kteréhokoli dědouška, nebo malé dítě, které se připlete do cesty. Move motherfucker or you'll die. Doslova. Protože opět - kdyby neuhli, tak mají smůlu, protože brzdy nejsou možnost.

Dokonce mě při bruslení napadlo moudro - co když moje špatné bruslení je metafora života? Řítíte se vstříc nebezpečí a snažíte se udělat nejlepší tahy, občas spadnete a hlavně - nevíte jak sakra se brzdí.

Good night people. Good night.