Červen 2015

Barvoslepost: Poprvé barvy

29. června 2015 v 22:39 | Deine |  Zdraví & Věda
Barvoslepost (daltonismus) je porucha oka, kdy lidé nedokáží vidět celé spektrum barev. Většinou ji mívají muži a spousta lidí na ni vlastně nikdy nepřijde. Populární představa, že barvoslepost je vidět svět v černé a bílé je velmi vzácný, častěji to bývá u barev jako červená a zelená, nebo odstíny, které v závěru tvoří pro oko stejnou barvu.

Cit pro vnímání barev často může být různý, proto je tento stav často špatně identifikovatelný. Dobrý test pro správné vnímání celého spektra barev se dá vyzkoušet v tomto testu ZDE.

Samotné 'nápovědy' a jednoduché testy se skrývají pod obrázky jako jsou tyto, kde bychom měli odlišit číslici jiné barvy.


Fascinující video na které jsem narazila je od společnosti, která vytváří speciální brýle, které umožňují oku barvoslepého poprvé vidět barvy, které jim 'chybí'. Reakce je krásná a zajímavá, s trochou angličtiny nabízí i spoustu užitečných informací :).



Jsme lidé a lžeme.

20. června 2015 v 0:30 | Deine |  Naše myšlenky
Téma týdne 'Kolotoč lží' - ironicky příhodné téma reprezentující v kostce téměř celý můj dosavadní život. Lži jsou poupravené, někdy naprosto klamavé informace, které poskytujeme druhé straně za účelem toho, abychom dosáhli svého cíle. Někdy lžeme abychom neublížili ostatním a lidský mozek dokáže být i natolik geniální aby dokonce lhal sám sobě.

Umění lhát je v dnešní době téměř nezbytná schopnost, ať se jedná o potencionální nadřízené, nebo přecitlivělé osoby z našeho okolí. Není to vlastnost na kterou by člověk mohl být pyšný, většinou je přisuzována lidem, kterým se nedá věřit, kteří manipulují a zneužívají ostatní pro vizi vlastního úspěchu. Ne vždy je to tak jednoduché.

Nazývám sebe dobrým lhářem, ne proto že bych se v tom vyžívala, ale protože tomu nebylo vyhnutí. Jistě, některé lži si volíme sami a já nejsem vyjímkou, kolotoč lží může být spuštěn nepatrnou lží, která musí být obhájena dalšími a dalšími až se často sami ocitáte ve slepé ulici ze které není úniku. Nelze obhájit tyto dobrovolné lži, které děláme čistě z osobních důvodů, abychom se vyhnuli zbytečným konverzacím, nebo čistě dosáhli svého. Drobné lži přátelům a hlavně rodičům si myslím, že každý člověk někdy řekl. Většinou abychom druhého nenaštvali, neublížili mu, nebo abychom dostali toho 'nelegálního volňáska' ven, když jsme byli mladší.

Lhaní za účelem udržení pohody a klidu. Někdo by to mohl nazývat proléváním krve za mír, už jen ten samotný koncept zní narušeně. Ale světe div se - i narušené systémy někdy fungují. Ušetřím svět detailů nechvalné pověsti mé rodiny, ale lhaní se stalo něco jako druhou přirozeností. A není to proto, že bych měla strašné dětství a všichni mě využívali - upřímně, až na typické rodičovské rozmary, ani proti jednomu ze svých chlebodárců nic nemám. Jsou to lidé s chybami, někdy až fatálními errory, ale přesto jsou lidmi. Rodina umí být plná předsudků a často chyby jednoho dokáží ovlivnit celou rodinnou větev. Pak zbývá jediný lék - lži.

Tato spirála lží pro mě není novinkou, v rodinném zázemí to spíše bývají přísně kontrolované informace, které můj mozek neustále musí zpracovávat pokaždé když zvednu telefon, nebo mluvím s určitýma lidma. Několik lidí, jeden příběh, několik verzí. Musím uznat, bývá to unavující. Bývá unavující přemýšlet nad každou větou, zda snad nezatne do živého, neprozradí tajemství. Člověk se stane snad až zahořklým když se konečně smíří s tím, že se tento únavný proces nehodlá změnit. Začnete vidět svět jako velký přiběh plný lidí a kolik lidí, tolik verzí. Je příjemné narazit na těch pár jedinců, kteří nemají potřebu lhát, alespoň ne vám. A to je privilegium, kterého si v dnešní době cením.

Nebudu soudit lži a lháře pro to kým jsou a jaké špatnosti dělají. Nebudu poučovat o tom, že nejlepším způsobem jak se do této spirály lží nedostat je jednoduše nelhat. To ví každý. Lidé to nepřestanou dělat i kdyby sebevíc chtěli, vždy se dříve nebo později ocitnou v situaci, kdy lež bude jednodušší než pravda.

Snad chci dosáhnout jen jediného - aby lži, které pronáším neublížili ostatním. Aby ten šíp klamu nikdy skutečně nikoho nezasáhl. A sobecky - aby nezasáhl ani mě.



Pověrčivost a paranoia mé maličkosti.

15. června 2015 v 0:13 | Deine |  Naše myšlenky
Nejsem pověrčivý člověk. Nejsem paranoidní člověk. Ale i přes to vše, když dojde na 'děsivé věci' tak popírám všechny tyto tvrzení! Vítejte v mé pokroucené realitě (to zní jako název nějakého emo songu).

Asi to začalo tím, že jsem jako malá strašně chtěla sledovat Komisaře Rexe - já vím, DĚSIVÁ kriminálka. A z jasných důvodů mi to rodiče nechtěli dovolit. Pak přišel silvestr a má drahá rodinka povolila okovy svých nařízení a řekli mi, že se můžu podívat na jeden díl! S nadšením jsem hltala vražedný příběh a pak přišla scéna, kterou si pamatuju do teď - otevřeli lednici a byly tam lidské hlavy (v seriálu, ne u mě doma). Myslím, že to mě traumatizovalo dodnes. Taky první film Harryho Pottera - nemohla jsem po tom spát, protože se mi zdálo o strašidelném Brumbálovi. Později jsem milovala sledování Věřte Nevěřte a celé dny jsem byla přesvědčená, že na záchodě bude mrtvé tělo, nebo kostlivec.

To mě přivádí k tomu o čem píšu - nesleduji horory. Proč? Nejsem too cool for school. Jsem obyčejný a nefalšovaný srab. A taky hipster, protože ehm ehm "zastávám názor, že většina hororů nemá děj a jejich příběh je založen jen na atmosféře a blbých rozhodnutí hlavních postav". Ale hlavně jsem srab. Viděla jsem Kruh, moc si z toho nepamatuju, jen že to bylo znepokojující, stejně jako Šestý smysl, který podle všeho ani není moc horor. Takže jako člověk co děsivé věci v televizi zeslabuje na nejnižší hlasitost bych opravdu nemohla jít na horor do kina.

Druhá část - paranoia a pověrčivost. Když uvidím černou kočku jak mi běží přes silnici, pravděpodobně půjdu za ní a to by potencionálně mohlo vyústit v to, že mě srazí auto, ale určitě to nebude chyba toho roztomilého tvorečka. Když ale dojde na 'zakřiknutí' věcí, na to jsem velice háklivá. Nerada počítám s tím, že něco vyjde, spíš se připravuju na nevyhnutelný zmar všech svých snah.

Nikdy bych nepoužila jako výmluvu něčí pohřeb, nebo někomu ze vzteku přála špatné věci. Čistě z důvodu, že kdyby se jim opravdu něco stalo tak bych si do konce života nedokázala odpustit, že jsem nějak - v nějakém telepatickém a kosmickém měřítku na tom měla účast.

"Nikdo mě nepřesvědčí, že nemohu za to, co se kdekoli děje v téhle chvíli, že nemám v tom účast a že bylo nad mé síly tomu zabránit.." - Jan Zahradníček

A někdy jsou to jen večerní myšlenky, kdy si říkám "A co kdybych teď vedle sebe viděla temnou siluetu... NE, NE, beru zpět, beru zpět" ... Já nevěřím, že bych něco viděla, ale nějak záhadně si myslím, že moje myšlenky můžou něco změnit. Negativní myšlení přivádí negativní věci, mohli byste říct. Ale v tomto případě je to extrémně nelogické. A přesto se to děje.

Tak to se mnou je dámy a pánové, přísně logický člověk, který se bojí hororů a bojí se negativních myšlenek aby ho náhodou nepřišla sežrat temná bytost!

Děkuji, děkuji. A přeji hezký večer.




Dokonalá nedokonalost.

4. června 2015 v 0:17 | Deine |  Naše myšlenky
Jeden den v cizím těle. Koho by si člověk vybral? Celebritu? Zpěváka? Muž, či žena? Opustit tu křehkou schránku, kterou nazýváme námi, která žije, dýchá a doprovází nás na každém rohu. To jací jsme povahou a obraz, který vidíme každý den v zrcadle nás definuje před světem.

Fascinující, lidé na sebe koukají každodenně celý život a všímají si sebemenších vad, nejmenších chybiček, které odebírají prvek našeho ideálu. A většina okolí tyto drobné nedokonalosti většinou přehliží a netuší, že jsou zdrojem nejistoty. Takže bylo by to jiné? Ocitnout se v těle někoho jiného. Získali bychom tu sebejistotu a odvahu i přesto že bychom si zachovali vlastní myšlenky?

Asi je to větší téma pro nás ženy, protože nějakým způsobem dosahujeme určitým standartům jak nás samotných, tak ostatních. Situace, kdy si jeden člověk stěžuje na něco co jim na nich vadí a vy čistě nechápete co na nich může být špatně. Nutí to člověka si uvědomit, že zevnějšek náhodné osoby na ulici, nebo ve městě o kterém si řeknete "Má štěstí s tím jak vypadá." je jen další osoba, která o sobě nikdy takto neuvažuje.

Nevnímáme se jako celky. Spíš jako náhodné kousky. Zrcadlo nám nabízí nekonečné soudy věcí, které obyčejné lidské oko přehlíží. Zapomínáme na věci jako osobnost, charisma a obecný nezájem lidí. "No one cares." Nikdo se nezajímá. Věta, která vyvolává hlavně negativní vlastnost je doopravdy uklidňující. Pesimisticky optimistická. Nikdo se nezajímá, proto by se člověk neměl obávat malých věcí a špatně položených otázek.

I když by bylo lákavé být jeden den v těle někoho jiného, možná v záři reflektorů, nebo před filmovým plátnem, v závěru to co se počítá je uvnitř naší hlavy. Jak pohlížíme na svůj odraz v zrcadlae, a zda je ta osoba, která se na vás dívá zpátky, je ta kým chcete být.

Dokonalost lidské rasy tvoří její bolestivá nedokonalost.