Březen 2015

Síla slov.

30. března 2015 v 19:45 | Deine |  Naše myšlenky
Spisovatelům se radí, aby napsali první větu, slovo, pocit. Že i to stačí k vytvoření něčeho unikátního. Něčeho co pochází z hloubi mysli. Slova, ať psaná, nebo vyřčená mohou mít různé významy a dá se jim přikládat různá důležitost. Slova napsaná na papíru, stvrzena podpisem, snad i razítkem byvají považovány za základ lidské dohody, za pakt, který by měly všechny strany dodržet. Ale stačí, aby se papír spálil, roztrhal, či ztratil a všechen význam, který se tomu přikládal, bude pryč.

Snad i mluvené slovo může být na stejné bázi. Sliby a přísahy, které bývají zlomeny, někdy úmyslně, jindy z důvodu nemožnosti je dodržet.

Lidé jsou komplexní. Nikdy mě nepřestane udivovat kolik chyb a kolik errorů může lidská mysl vyprodukovat. Chyba v komunikaci nastává každodenně, ať na základě nepochopení, nebo braní vážně lehkomyslných slov. Většina lidí nepřemýšlí nad tím co mluví, ne úplně. Slova se hrnou a padají z nás jako kapky jarního deště. Říká se, že právě když nad slovy nepřemýšlíme, tehdy býváme nejvíce upřímní. Když už nezbyde místo na lži a volby pravd.

Denně řekneme a napíšeme spousty slov. Většina z nich bývá zapomenuta, v moři těch písmen a zapomenutých rozhovorů. Největší fascinaci mi přináší právě ty konverzace, které si pamatujeme celá léta, bez ohledu na jejich význam. Pamatujeme si je napříč tomu, že druhá strana je pravděpodobně dávno zapomněla. Protože pro ně to byl další obyčejný den, další obyčejné věty. Některá slova a věty v nás rezonují léta, staly se vzpomínkou. Vzpomínkou zahrnující dialog a přesto často zůstanou na paměti jen jedné straně.

Kolik slov a vět jsme zapomněli, kolik příběhů bylo vyřčeno, kolik konverzací nám uniklo. Člověk za celý život prochází obrovskou kartotékou naší paměti, všechny ty dokumenty zaznamenávající rozhovory, slova. Některé složky vypadávají, ve chvíli kdy si vzpomeneme na dávno zapomenutý rozhovor. Některé vyčnívají dny, týdny i léta, převzatá slova i staletí.

Síla slov. Největší zbraň, síla, ale i slabost.



Mít či být, toť otázka!

22. března 2015 v 12:36 | Deine |  Naše myšlenky
Shakespeare se svým "Být či nebýt" položil o dosti jednodušší otázku. Mít či být, žít či vlastnit, žít momentem, nebo na základě důsledků a budoucnosti? Snad největší rozpor lidské povahy.

Že se máme snažit dosáhnout štěstí je asi základní cíl všech lidí. Zda toho ale dosáhneme dlouhodobým honěním se za kariérou a penězi, nebo životem v okamžiku, kdy ty malé momenty štěstí často odráží více než léta snahy finančního zabezpečení. Jedno bez druhého se neobejde, namítl by někdo. K tomu abychom byli šťastní potřebujeme prostředky, majetek, peníze. Takže to nás přivádí opět na začátek.

Myslím, že v dnešní době je určitě rozumější hledět na svoji budoucnost, na to jak se uživíme a zajistíme lidi kolem nás. Na druhou stranu hnát se léta a léta za něčím co nám nedává žádné uspokojení, abychom ve 30 mohli sedět na penězích s žádnýma vzpomínkama na roky, které proletěly před našima očima, taky není ideální.

Asi to chce najít tu perfektní rovnováhu, kterou lidé celý život hledají. Být zapezpečený, ale nesedět na penězích, které stejně nevyužijete. Snažit se užívat si momentu a zároveň nebýt naprosto lhostejní vůči zítřkům. Asi jako při každé úvaze, ani na tuto otázku není správná odpověď. Na konci dne - jsme se jen lidé, snažící se dělat správná rozhodnutí, která jsou nám proti srsti a špatná, které nás přitahují.

Jak řekl starý filozof a sériový vrah Dexter "Všechno, co můžete udělat, je jen žít svůj život a doufat, že někdy uděláte něco správně."

"Chyba, drahý Brute, není v našich hvězdách, ale v nás samotných."






5 podivuhodných věcí, co mě obtěžují

9. března 2015 v 22:19 | Deine |  Odpočinkové čtení
Před časem jsem udělala článek o věcech, které mě děsí. Dnes udělám článek o podivuhodných věcech, které mě rozčilují i když k tomu nemají žádný reálný důvod.

1. Kalkulace posledních soust

Když dojídám jídlo, které obsahuje maso, brambory, nebo knedlíky.. jakmile se blížím ke zdárnému konci, začnu se snažit krájet masu spolu s brambory v takovém souměru, aby kalkulačně poslední soustu jednoho bylo zároveň posledním i toho druhého. Někdy se to nepovede a to pak jsou velice traumatické časy, kdy nadbývá příloha, nebo maso :D. A oni říkají, že matiku nevyužijete!


2. Dokumenty, jejichž autoři nechápou princip Wordu

Mnoho učitelů a bohužel i některých známých píše do Wordu stylem, že mezi slovy jsou mezery, že byste tam nacpali další větu, nebo naopak mezery chybí, pak každý kopíruje z deseti zdrojů, to máme deset různých fontů a velikostí.. Nenechte mě začínat na tom, jak restaurace, nebo oficiální organizace mají na dveřích oznámení v Comic Sansu, nebo ve třech různých fontech. Já nejsem nějakej grammar nazi, to zase ne, v normální konverzaci ať si každý píše jak chce, ale když píšu do dokumentu, tak se na to aspoň jednou podívám ať z toho pak všem nekrvácí oči :D.


3. Lidé co zanechávají stopy po tom co odejdou

Tady nemluvím o hrnku kafe a talíři co někomu nabídnete na návštěvě, tady mluvím o oficiálním tornádu, které se prožene vaším pokojem. Čas od času u mě přespává má drahá kamarádka, která často odchází z mého vlastního bytu až po mě (sebevíc děsivé to je). Musím zmínit, že já nejsem pořádkumilovný člověk, ale i můj chaos má určitý systém :D. Pak se vrátím nic netušící z dlouhého dne a nalézám náhodné papíry a knihy po zemi, kusy oblečení pohozené na různých místech, jakési krabice s jídlem, opravdové stopy a otisky od různých makeupů a líčidel.. Vždy přemýšlím jestli se neudál nějaký mejdan za dobu mé nepřítomnosti :D. Ale co by člověk přátelům neodpustil..


4. Zmatek na mobilní ploše

Bohužel tady jsem nejspíš v menšině já, protože moje mobilní plocha je čistá, ikony jsou v pyramidovém souměrném tvaru, nic nenadbývá, nic nechybí.. Já to chápu, není důvod udržovat mobil v tomto vojenském pořádku, smysl v tom vážně nebude, ale vždy mě to zabolí u srdce jak někdo má deset náhodných ikon co odněkud omylem přetáhl, pět prázdných složek a základní tapetu od mobilu :D. Uklízení a seřazování mobilu je asi jediná forma uklízení, kterou klidně budu dělat i za ostatní lidi.


5. "Stará, mladý"

Spousta lidí kolem mě referují svoje drahé polovičky jako "ten můj mladý, ta moje stará"... Zní to prostě hrozně, co k tomu říct :D. Nevím, lidi asi neznají jejich jména, snažila jsem se pár kamarádek přesvědčit o tom, že jméno je ideální náhrada obzvlášť když je léta znám, ale některým není pomoci. Přítel, přítelkyně, cokoliv jiného je v naprosté pohodě, ale tohle mi vždycky přišlo strašně neohrabané. Někteří rovnou říkají "ta moje", což v nějaké jedoucí konverzaci je v klidu, ale jako obecné označení člověka mi to přijde... nevím, takhle se vyjadřuju o svojí tiskárně "Ta moje funguje skvěle, ta barva... ten tisk." :D


------------------------------------------------------------------------

Pak jsou i další, jako například, že mě rozčilují některé asymetrické věci, že moje kafe je od oka odměřováno téměř matematicky, aby všeho bylo akorát a takové, ale přísahám, že jsem normální (v rámci možností) (možná ne tak úplně) (nejsem blázen) (snad). Takže třeba někoho můj skromný náhled do mých každodenních strastí pobaví ;D.



Spánková paralýza

7. března 2015 v 14:37 | Deine |  Snění a jeho zvláštnosti
Zdravím všechny smrtelníky, poslední dva týdny se tu děly podivuhodné věci. Tento blog se záhadně dostal do blogu dne, cehož si velice vážím a děkuji všem, kteří našli a popřípadě okomentovali něco co je zaujalo. :)

Už jsem se dlouho nedotkla tématu snění, což je snad mnou nejvíce prozkoumané téma za celá léta. Spánková paralýza je stejně jako mnoho úkazu v této rubrice stav mezi sněním a bděním, kdy se probudíme často náhle a neuvědomujeme si realitu kolem nás.

Paralýza je jev, který nastává každou noc když spíme. Zabraňuje nám od hýbání se ve spánku, nebo reakcí na věci, které nám dějí ve snech. V určité míře mnoho lidí má lehkou poruchu této paralýzy a proto mluví ze spaní, nebo v extrémějších případech vysvětluje i náměsíčnost. Z věděckého hlediska tyto jevy na na starosti Varolův most, který v případě poruch nemusí fungovat, nebo při spánkové paralýze - funguje opožděně.

K samotnému jevu, spánková paraláza by měla skončit ve chvíli, kdy se probudíme, třeba jen na chvíli abychom se otočili. V opožděném efektu se však stává, že se vzbudíme, vědomi toho co se kolem děje a nemůžeme se pohnout. Svaly, ani hlasivky nereagují a vy jste doslova uvězněni ve vlastním těle. Často tento stav vyvolává náhlé probuzení z nočních můr, doprovází ho halucinace i pocity intenzivního strachu a náhlé bezmocnosti.

Vůle, která nám dovoluje ovládat každou část našeho těla najednou není k dispozici. Člověk se vžívá do kůže ochrnutých lidí, kteří jediné co mají je vědomí.

Měla jsem zkušenosti s mnoha lidmi, kteří mi tento zážitek popisovali, většinou vykládali jak z toho byli vyděšení a jak to samozřejmě po chvíli přešlo. Mě osobně se to stalo jednou a pamatuji si to dost živě. Vzbudila jsem se, chtěla se otočit a ejhle. Nešlo to. Nemohla jsem otevřít oči, promluvit, ani se pohnout. Neděsilo mě to, přišlo mi to dost fascinující a vtipné, hodně jsem o tom v té době četla, takže jsem si prostě řekla "Zajímavý, co teď?". Pomalu jsem se soustředila na konečky prstů u ruky a snažila se najít aspoň sebemenší známku získávání kontroly nad vlastním tělem. Po chvíli se mi to začalo dařit a opět jsem se stala pánem vlastních nervů a svalů.

Z mého pohledu to rozhodně není něco čeho by se člověk měl moc děsit, protože se nemůže stát, že byste v tomto stavu už zůstali. Řekla bych odpočívejte a buďte fascinování stejně jako já :D. Hodina u konce, zvoní.