Prosinec 2014

Odpor je marný, vzdejte se.

29. prosince 2014 v 23:22 | Deine |  Naše myšlenky
Nejkrutější pravdou života je fakt, že mu nemůžeme utéct. Život je linie, začíná narozením a než se stačíte rozhlédnout, čelíte smrti. Tick. Každý rok, měsíc, týden, den, hodina, minuta i sekunda nám říká "Jsi na řadě.". Tock. Každý výdech je sčítán, každá konverzace může být poslední.

Když jsme malé děti, nerozumíme proč lidé říkají, že život je krátký. Vždyť 80 let je pěkná délka, říkate si. Ale není. Každým rokem přibývá práce, strarosti, připočtěte osobní život, spánek a co vám zbyde. Další novoroční prskavka. Další novoroční připitek. Tick tock.

Lidé oplývají výtečnou vlastností. Ignorancí. Polovinu věcí a skutečností v našem životě ignorujeme. Lidi, kteří nám ublížili. Konverzace, které jsme neměli slyšet. Chyby, které nejdou napravit. Čas, který utíká. Ignorujeme to vše, jen abychom se nezbláznili, abychom mohli nalézt tu minutu štěstí, vykouzlili ten bezstarostný usměv na našich rtech. Nikdo se nenarodil s tím, že by věděl co bude jeho cílem. Jsme bytosti, které mají možnost se rozhodovat a to nás neskutečně děsí.

Stěžujeme si na to, že je málo času. Pravdou je, že čas by se našel. Pak se ale naskytne ta věčná otázka "Mám dělat produktivní věci ve svém volnu, nebo nedělat nic a ztratit ten cenný čas, který mám?" Nemám odpověď. Já se často přistihnu v situaci, kdy dny plynou jeden za druhým, v ničem se neliší, nikam nevedou. Nebojím se smrti. Bojím se života.

Jediný útěk před smrtí je život. A život směřuje ke smrti, jak ironické. Čas je krutý a nelítostný, nevrátí jediný den, jedinou sekundu. Nechává nás osamocené v tomto uspěchaném světě, s našimi dokonale křehkými těly a myslí. Podívejte se na své ruce. Na svého psa. Na hvězdy a padající sníh. Je to reálné. Je to tady a teď. A kdoví, možná zítra nebude. Tick. Tock.

"One day, you will discover your purpose. And you will tell no one. And then you will die." - Night Vale 
"Jednoho dne najdete svůj účel. A nikomu ho neřeknete. A pak zemřete." - Night Vale



Narozeniny - 5 let existence

28. prosince 2014 v 8:00 | Deine & Arwen |  Oznámení






Zdravím všechny zbloudilé duše!

Dnes je významný den. Není to jen kalendářní rok, který se chylí ke konci, ale i náš blog sfoukává svíčku z narozeninového dortu. Tentokrát již pátou. Wow. Pět let, půl dekády. Čas plyne rychle, mrknutí oka a rok je pryč. Přijde mi, jako bych nedělala nic jiného než psala tyto články.

O trochu moudřejší, o trochu starší. Tak bych popsala sebe i tento blog. Někdy si čtu své (Deine) články zpětně a nebudu lhát - za moc nestály. Ale zas na druhou stranu, na to že jsem byla v poměrně hodně mladém věku - proč ne. Psaní je vývoj. Nikdo se nestane malířem za noc. Používala jsem mnoho vykříčníků, zněla jsem jak rozzuřený demonstrant dle mého názoru :D.

Velká změna pro mě letos bylo mé objevení zalíbení v Tématech týdne. Nikdy jsem to nedělala, ať už z důvodu, že jsem byla "too cool for school", nebo mě témata prostě nezaujaly. Teď se často nacházím v přemýšlení nad tím, co bych mohla pro toto téma vytvořit. Celé roky mi to přišlo svazující, nyní to vidím jako příležitost přemýšlet jinak, nad jinými tématy, proměnit jednoduchý námět v něco speciálního, originálního přestože na něj píše stovky lidí. Je to fascinující, jak lidská mysl dokáže jednu věc zpracovat stovky, snad milióny způsoby. "To je jedna ze skvělých věcí na hudbě. Můžete zpívát píseň 85ti tisícícům lidí a oni ji zpívají nazpátek pro 85 tisíc různých důvodů." Asi je to s psaním stejné.

Musím uznat, že tento blog začínal na principu myšlenek a záhad a po těch letech jsou to převážně ty myšlenky. Možná došly záhady, možná jen mysl se stává temnějším a hlučnějším místem čím více stárnu. Každopádně nelituji jediného článku, některé jsou lepší, některé odbytější, ale všechny vyjadřují stav mysli, který byl jedinečný právě v tu chvíli, kdy byl psán. A to bych nechtěla nikdy vzít zpět. Psaní se pro mě stalo nástrojem jak naslouchat těm zmateným hlasům v mysli, směsi myšlenek a názorů. Dávám je do slov a tím se stávají uchopitelnějšími než, kdyby zůstaly pouze v mé hlavě.

Teď k statistikám. S tímto článkem letos vzniklo 61 článků, zhruba po 6 měsíčně. Více než loni, méně než předchozí roky, možná tím, že má drahá Arwen má více života než já a proto tak moc nepsala :D. V loňském roce byla návštěvnost na čísle 47 711 a nyní 56 413. 9 tisíc nahoru je skvělé číslo, ani mi nedochází kolik lidí to doopravdy je :D.

Všem tímto i za Arwen chci poděkovat na návštěvy i milé komentáře, které mě vždycky inspirují a dostávají z chmurnějších dnů. Psaní je něco čeho se nechci vzdát. Takže pozvedněte sklenice, jsme zase o rok starší. Na další rok.

Díky.



Veselé Vánoce 2014!

24. prosince 2014 v 1:00 | Deine & Arwen |  Oznámení








Ho ho ho hola!

Další rok je tu. Upřímně, nevím kam ten rok šel. Mám pocit, že jsem slavila Vánoce tak před třemi měsíci. Počasí nám moc nepřeje, 'Sním o Vánocích bílých" je opravdu dost relevantní píseň. Musím se přiznat, že letos mě zatím vánoční duch nezasáhl, abych pravdu řekla ještě jsem ani neposlouchala jediný vánoční song (až na techno verzi Carol of the Bells - počítá se to?).

Oproti populární iluze, že Vánoce jsou svátky klidu a míru řekla bych, že je to spíš zkouška vlastní trpělivosti a stresu nad dárky. Ale tak s tím asi bohužel nic neuděláme. Když už nic jiného, tak to jídlo bude stát za to!

Každopádně chci spolu s Arwen Vám všem popřát ty nejhezčí svátky prožité s rodinou a přáteli i kdyby jen jako přípomínka "Opět jsme se tu sešli.". Ač se to nezdá, i to je velký úspěch. Lidská mortalita je velmi křehká a aspoň tyto svátky by nám měli připomínat jak bychom si měli jeden druhého cenit.


Krásné Vánoční svátky přeje



Máme co říct, ale proč křičet?

19. prosince 2014 v 15:35 | Deine |  Naše myšlenky
Stará dobrá samomluva, slovo které mi rozhodně není cizí. Jsem jeden z těch lidí, kteří se dokážou tak zamyslet nad nějakým tématem, nebo potencionální situací, že nehledí na to, že posledních 20 minut strávili zíráním do zdi a nenápadným pohybováním rtů.

Mluvím k sobě když se rozčiluji, mluvím s nesvítícími lampami a řvu po nefunkčních tiskárnách. Ve své hlavě vytvářím možné i nemožné situace a příběhy, které pokračují s každým krokem, který udělám na osamocené procházce se psy. Většina těchto 'konverzací' probíhá v angličtině. Proč? Asi mi je ten jazyk prostě bližší. Jak prostředky, znělostí, tak i tím pocitem, že v jiném jazyce dokážu být objektivnější, odvážnější a upřímější než v tom, který mi byl životem přidělen.

Stává se mi, že jdu parkem a dělám sama sobě přednášku na určité téma - ano, tím, že píšu srovnávám si myšlenky a když nepíšu tak mluvím pro sebe to, co bych napsala. Ne, nejsem blázen. No možná trochu. Horší je, když si nevšimnu náhodného chodce, který na mě kouká jako na někoho, kdo právě vylezl z oddělení psychiatrie.

Někde jsem četla, že ať je něčí život sebevíc nezajímavý navenek, tak vězte, že uvnitř jeho hlavy jsou tisíce příběhů, které jsou geniálnější a více vzrušující než většina filmů. Je to utíkání od reality? Ano, je. Je to nedostatkem společnosti? Ano i ne. Většina příběhů, nebo myšlenek jsou věci za kterými si stojím, ale pokud nejsem k jejich projevení vyzvána, neřeknu je. Jsem spíše introvertní takže samotu oceňuji právě z důvodů, že můžu nechat svoji mysl jen plynout. Nebýt definována ostatními lidmi, neořezávat názory, slova.

Myslím, že samomluva je projev lidí, kteří mají co říct, ale nechtějí křičet. Nakonec, nejsme my všichni co píšeme tyto články jen lidé co trpí samomluvou?




Tvůj úspěch je mým selháním

11. prosince 2014 v 18:01 | Deine |  Naše myšlenky
Je spousta věcí, které nemohu říci, protože jsou nevhodné nebo příliš osobní. Je tu však jedna, která není správná vůči nikomu a přesto existuje.

Vždy kolem nás jsou lidé, kteří jsou úspěšnější než my. Ať jde o rodiče, populární osobnosti, nebo náhodné cizince na ulici. Co nás ale nejvíce zasáhne jsou ti, kteří jsou stejní jak vy - stejná věková kategorie, stejný potenciál na život. A přesto - jsou lepší, úspěšnější, dokonalejší ať v jednom nebo více ohledech. Ať jde o talent, vzhed, nebo vzrušující život - v závěru dne to vyjde na stejno.

Někdy jsou to vaši nejlepší přátelé povídající vám o zajímavých událostech, lidech a nadějné budoucnosti. Vidíte nadšení a jiskry v jejich očích a z celého srdce jim to přejete - jsou to přece vaši přátelé a chcete pro ně to nejlepší. Ale stejně když cítíte, že někdo se svým životem dělá lepší práci než vy s tím svým - cítíte to malé bodnutí u srdce. Obzvláště v době, kdy máte volit budoucnost, partnery, rozdělení volného času. Vidíte, že máte stejné volby a přesto jste to vy, co skončíte sami doma, usínající v prázdné posteli a zírající na strop.

Nemůžete jim to říct. Nemůžete jim říct, co vám zhoršilo náladu. Protože víte, že to není fér.

,,Mám horší náladu, protože ty máš lepší život. A přesto neděláš nic špatně. Naopak."

Ten samotný fakt, že cítíte vlastní selhání na cizím úspěchu může být paralyzující. Cítíte, že musíte být za ně šťastní a zároveň jste rozzlobeni sami na sebe, protože víte, že to co cítíte - to že neumíte žít jak oni - je jen a jen vaše chyba.

Jistě, každý je jiný. Kdo má otevřenou a dobrodružnou povahu si vždy ve světě povede lépe. Nemůžete změnit to kým jste a jak vycházíte s lidmi. Někdy i víte, že ten život co žijí oni by nebyl pro vás. Ale přesto - přesto, že to všechno víte - cítíte to malé bodnutí v koutě vaší mysli.



















Typický den internetového poustevníka

7. prosince 2014 v 18:55 | Deine |  Odpočinkové čtení
Bonjour! Opět je nedělní věčer a já mám pocit, že bude inspirující a možná pro někoho důležité sdělit jak probíhá můj typický víkend. Protože já jsem produktivní člen naší společnosti *cough*. Však chápete. Každý den to je mejdan, bary, flirtování s cizinci.. yeeah.

Dobře, buďme realisti. Extrovert jsem jen s lidmi se kterými se cítím dobře na akcích, které nikdy sama neuspořádám. Do toho nemám žádný vztah, protože 'lidská interakce zabírá moc času', takže můj jediný společník bývá kocour. Ne, není to smutné, shhh. Jsem hrozný prokrastinátor, takže fakt, že jsem 'studijní typ', kterému stačí málo je jediné co mě celý život zachraňuje. Jak tedy můj typický den vypadá? Zvu vás do mé vzrušující simulace. Let's go.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

10:00 - Můj mozek pomalu začíná zjišťovat, že nadešel další den. Není schopen zatím akceptovat fakt, že hodně lidí v 10 ráno už ráno vůbec nemají. Po pokoji se začíná pohybovat havěť. (rodina, zvířata)


10:30 - Začínám se smiřovat s tím, že déle už spát nemůžu. Musím si před obědem dát aspoň sprchu. Ugh, život je tak složitý. Aspoň dnešní den by mohl být produktivní.


12:00 - Osprchována se vydávám směrem k počítači. Ignoruji tajemné hlasy, které mi říkají, že bych měla dnes něco dělat. Další obyvatelé bytu mi dávají povinnosti, které v mém mozku zůstávají necelých 10 sekund.


15:00 - Stále na počítači. Začínám zvažovat co vlastně na tom počítači dělám a proč přesně sleduji znova seriál, který jsem už viděla. Zvažuji, že bych měla jít ven, nebo dělat věci do školy.


16:00 - Čas na kafe! Rozjímání nad smyslem života a roztomilými obrázky koček.


17:00 - Náhodný kamarád si vzpomene a ptá se zda se nechci přidat na tuto náhodnou, neohlášenou událost se spoustou nepředvídaných lidských interakcí. Zvažování mezi oblíbeným seriálem a lidmi. Seriály 1:0.


19:00 - Venku je tma a já zavrhávám poslední naději na dělání produktivních věcí. Dělat věci večer? Naah. Napíšu radši článek. To bude produktivní. Přesně tak.


21:00 - Město utichá. Domácnost se začíná plížit do svých pelechů. Začínám zvažovat smysl existence a dopad mých činů na moji budoucnost. Lituji toho, že jsem nic za den neudělala. Všichni den po dni umíráme.


00:00 - Nápor neznámé energie přichází do mého mozku. Mám chuť přestavět pokoc, napsat knihu a procestovat svět.


1:00 - Tento den byl vskutku produktivní. Napsala jsem článek a naplánovala cestu kolem světa. Lidi co chodí spát v 10? Loseři. Zítra ráno budu jako rybička.


----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak doufám, že jste se inspirovali některými mými tipy ze života. Myslím, že jsem docela dobře nastínila zdravý životní styl, který mi vyhovuje a není ani finančně náročný. Doporučte ho všem svým přátelům a kočkám a psům. Možná do budoucna udělám víc motivačních článků do života, protože si myslím, že to může hodně lidem pomoci.

Přepínám a končím, bye bye.


film: Interstellar

6. prosince 2014 v 20:38 | Deine |  Filmy co doporučujeme
Hola amigos! Minulou neděli jsem po dlouhé době navštívila kino. Konečně se vystkytl film, který zaujal někoho jiného než mě a byl natolik zajímavý, že jsem ho chtěla vidět na velkém plátně. Interstellar.

První věc co mě na tomto filmu zaujalo byl režisér - Christopher Nolan. Režisér geniálního Počátku (Inception) a Temného rytíře. Známý pro své skvělé a složité zápletky a ohromující produkci hlavně v efektech a nápaditosti. Hodnocení, které v tuto chvíli na ČSFD činí 87% a je v tzv. 'červené zóně kvality' také nebylo k zahození. Žánrově je film označován za Sci-fi, Dobrodružný a Mysteriózní. Jedná se o typicky delší film (169 minut) a musíte se hodně soustředit na to co se děje, ale páni, stálo to za to. Pokud máte rádi vesmír, sci-fi a žádný fantasy blábol, rozhodně doporučuji. Nabízí i fascinující morální otázky spolu s realistickými vesmírnými ukázkami fungování času, fyziky i černých děr.


O čem to je?

Film zaujímá místo někde v blízké budoucnosti, kdy na planetě dochází potrava. Tím myšleno, zemědělské produkty napadá vir, který je nenávratně zabíjí. Dalším problémem je výskyt prachu a prašných bouří, které narušují životní ovzduší. Zdá se, že planeta už nás na svém povrchu nechce a náš čas se pomalu chýlí ke konci. Cooper, otec ve středním věku, žijící se svými dvěmi dětmi a starým tchánem je bývalým letcem NASA a nachomýtne se k příležitosti svého života. Stane se pilotem posádky, která je vyslána do vesmíru a za hranice naší galaxie, aby našli nový domov. Čím dál se vzdalují od Země a přibližují k novým místům, tím relativnějším se čas stává a co se zdá jako minuty tam, mohou být roky na Zemi. Cesta plná pravdivých vědeckých faktů, vesmírných teorií i emočních vypětí je doprovázena geniálními efekty a skvělými hereckými výkony.


Trailer s českými titulky




Jsme mladí a bez nároku na názor.

3. prosince 2014 v 19:58 | Deine |  Naše myšlenky
Teenageři. Neboli lidé do 19ti let. Může vám být 15 nebo 19 a třičtvrtě a stejně budete považováni za nezodpovědné členy společnosti, kteří nemají žádné pojetí o světě, nebo nárok na vlastní názor. Okay, moudří starci - bez urážky, ale fuck you.

Nemyslím si, že za posledních několik let jsem se chovala jako jeden z těch 'typických teenagerů', kteří brečí nad svým nefér životem a nedostatkem kluků. Jistě, když doslova žijete s někým kdo je autorita, tak dochází s neshodám a hádkám. Je to proto, že jsem teenager? Ne. Je to proto, že doslova každý člověk má určitý level snášenlivosti a občas prostě vybuchne? To bude spíš ono.

V tuto chvíli o sobě jako zletilý občan můžu prohlásit, že ne, necítím se jako dospělý člověk, ale ano, mám názory a myslím, že většina z nich má dost pevný základ a jsou podložené argumenty. Přesto se opětovně setkávám s 'dospělými' a.k.a lidmi středního a pokročilejšího věku, kteří každý můj názor doslova vyhodí z okna na základě toho, že jsem jen 'naivní a nezkušený puberťák, který z toho vyroste." Díky za podporu, náhodný rodiči/učiteli/dospělý za tvoji moudrou odpověď.

Rozčiluje mě ta neustálá ignorance názorů a projevů dnešních mladých lidí. Jistě, některé z nich jsou hloupé a můžou se měnit spolu s věkem, ale to není věc mladých, to je prostě záležitost celého života. Jsou mladí lidé, kteří upadají do depresí ze školy, života a obecně přemýšlejí nad svojí existencí. Lidé by to měli brát vážně a ne říkat, že se mají sebrat a že nemají důvod k tomu být nešťastní, protože nezažili 'opravdový svět'. Jistě, studentíci, vy nevíte co je to stres, to my v naší práci to máme stokrát horší. Díky za názor, ale tohle není soutěž. Nároky na studium a vzdělání jsou generace od gerenace vyšší. Navíc je nám pořád připomínano to, že i když budeme studovat to co nás zajímá, pravděpodobně budeme na mizině a bez práce. Takže nám neříkejte co je to stres. My jsme ta generace co je uprostřed ekonomické krize a radši nepřemýšlí nad tím mít dítě, protože to je prostě nevýhodná investice.

Starší generace nás vždy dává do pozice lehkomyslných rebelů, kteří nemyslí na nic jiného než na sebe a internet. Upřímně? Divíte se? Je opravdu tak těžké uvěřit, že někteří z nás mohou být tak znechuceni z dokazování, že jsme něco víc než jen prázdné, rebelující plechovky náladovosti a radši zvolíme 'vaši verzi'? Proč se namáhat být rovnoceným účástníkem společnosti když jediné co z toho vznikne bude zpochybňování našich slov a činů. To už rovnou můžeme být těmi nezajímajícími se pecivály.

Naopak si myslím, že v mnoha ohledech je naše generace o něco lepší. Méně soudíme sexualitu, barvu pleti a přijímáme věci, které jsou pořád pro naše rodiče a prarodiče naprostými tabu. Co na tom záleží jestli jsme hetero, chodíme po barech, nebo si radši čteme knížku? Nikdy nesuďte aspekty člověka, které nemůže změnit. Nemohu mluvit za všechny, pořád existují naprosto hloupí lidé, kteří tento pokrok pořád posouvají zpátky. Ale to je opět, otázkou lidí, ne generace. Díky těm 'hrozným tenchnologiím' máme více zdrojů k informacím než je televize, rozšiřujeme si obzory a poznáváme nové lidi.

Jsme generace, která ví, že po studiu pravděpovobně nedostane práci odpovídající znalostem, že bez peněz nemůže odsud vypadnout a k pěnězím se ironicky dostane jen pomocí odpovídající práce. Víme, že většina vztahů končí rozvody a většina těch co jsou stále spolu, nejsou šťastní. Ještě se ptáte proč se nechceme vázat? Jsme pesimističní cynici, protože takový je dnešní svět.

Máme názory. Názory, které nepatří teenagerovi, ale člověku, který má vlastní inteligenci, smysl pro morálku a argumenty. Možná jsou rozdílné o těch vašich, to je ale nedělá o nic horšími. Jsme jiní, máme jiné zdroje a jiné pohledy na dnešní společnost. Takže pokud VY, rodiči/učiteli/náhodný dospělý chcete abychom se chovali zodpovědně a dospěle, tak na nás přestaňte koukat přes sklo jako na zvíře v Zoo a sakra začnetě obhajovat vlastní názory a POSLOUCHAT. Nic víc.

Ciao.