Listopad 2014

Padesát odstínů noci.

28. listopadu 2014 v 21:13 | Deine |  Naše myšlenky
Velká část tajemství a pravd jsou vyřknuta právě v noci. Čas, kdy člověk je více zranitelný a temnota zahaluje nepodstatné detaily dne. Opony padají, kulisy se hroutí. Přetvářka dne se mění v upřímnost noci. Možná je to tím, že tma nám neumožňuje koukat druhým do očí, naopak nám nabízí možnost pozorovat hvězdy, nebo strop potemnělé místnosti.

Možná je to tím, že jsme tak znaveni dnem, že už nemáme sílu hrát tu hru spořádaného občana, který hlídá každé své slovo. Noc bývá místem, kdy tajemství jsou prozrana, přiznání učinena, hranice překročeny. A co se stane v noci, v noci často zůstává. Někdy mezi třetí hodinou ranní a několikátým drinkem kolujícím v našich žilách cítíme potřebu sdílet myšlenky, pohledy na svět, které tu vždy byly, jen svět se otáčel příliš rychle a nikdo na ně neměl čas.

Stín noci také přináší uvědomění. Chvíle, kdy naše hlava dopadne na polštář a my stojíme mezi uspěchaným dnem, který je již minulostí a sladkým zapomněním, kterému říkame spánek. Chvíle, kdy všechny potlačené myšlenky a úvahy vyplujou na povrch a důvody, které nás nenechají spát nás drží bdělými. Víme, že ráno to bude jinak. Víme, že všechny starosti se zametou pod koberec denních povinností, zahaleny slunečním svitem. A pak večer, jako by nic, se vrátí zpátky.

Noc nabízí nebezpečí, kouzlo a zranitelnost. Noc zahaluje naše slova, naše činy. Konverzace, které se uskutečnily, nebývají znovu vyřčeny, protože bývají tak křehké, tak upřímné, že platí nepsané pravidlo mlčenlivosti. Někdy jsou to vyřknutí našich největších strachů, konverzace nad smyslem života a nebo chvíle upřímného smíchu a štěstí, které v tu chvíli působí tak reálně a zároveň tak neskutečně. Jakoby vše v noci bylo o tolik jasnější a přitom tak mlhavé.

Co je to na té noci, na tom pouhém závěru dne a nedostatku světla, co nás dělá o tolik více lidskými než jakákoli jiná část dne. Možná že se cítíme nejbezpečněji právě když víme, že nás zahaluje přikrývka temnoty, kdy celý svět spí a nic se nehýbe.

Co se stane v noci, v noci zůstane. Alespoň dokud nepřijde další noc.




Tísňová linka - srdcervoucí telefonáty

25. listopadu 2014 v 18:38 | Deine |  Zajímavá videa
Hezký večer soudruzi, nějakou tu chvíli už tu sedím a přemýšlím o čem vlastně chci psát. V rozepsaných mám článek 'moje nápady', kde si vždy zapisuji věci, které mě zajímají abych je nezapomněla. Tento článek už zvažuji delší dobu a důvod, proč jsem se k němu dostala až teď je prostý - nechtěla jsem se s tímto tématem znovu potýkat, protože mě z toho naprosto mrazí.

Bohužel musím upozornit, že následující videa/zvukové záznamy jsou v angličtině (protože to je území, kde nacházím nejvíce věcí), takže se omlouvám všem méně jazykově zdatným. Chci také dát varování pro všechny co se cítí špatně, ne zrovna v nejlepší náladě - tohle není nic pro vás, ani pro nikoho s citlivou psychikou! Je to skutečně zajímavé, ale velice srdcervoucí. Jedná se o dramatické, někdy poslední telefonáty na americkou tísňovou linku 911.


-----------------------------------------------------------------------------------------------

Tísňové volání 11/9/2001 od člověka, který byl uvězněn ve vysokém patře jednoho z napadených, hořících mrakodrapů v New Yorku. (S anglickými titulky ve videu)



Další srdcervoucí telefonát je od 6ti leté holčičky, která pozoruje jak její nevlastní otec ubližuje matce a její menší sestře. (Opět s titulky)


Tohle je tragická ukázka toho, jak nehoda může zničit život dvou lidem najednou. 14ti letý chlapec volá na tísňovou linku s tím, že omylem střelil svého nejlepšího kamaráda do hlavy, protože našel doma zbraň. Nebudu tady komentovat na Ameriku a její zákony, ale když už máte doma JAKÉKOLI zbraně, zamkněte to sakra do trezoru. (bohužel pouze audio)


Tohle mi zlomilo srdce naposledy když jsem to poslouchala. Jedná se o volání malé holčičky, která našla svého bratra mrtvého, spáchal sebevraždu. Později se v hovoru objeví i otec. Přesně z tohoto důvodu nedokážu sebevrahům projevit sebemenší sympatii, ač jejich život mohl být hrozný. Dopad na rodinu a přátele může být strašlivý. (s titulky)



Dospívání skrz blogy.

16. listopadu 2014 v 11:54 | Deine |  Odpočinkové čtení
Věřte tomu nebo ne, na blozích smrdím už od roku 2006. Začala jsem ve svých 10ti letech, takže tato doména mě viděla vyrůstat a přejít z dětského věku do rebelské fáze, přes fanouškovské 'fandom' blogy až do teď, blogu, který si troufám říct, má nějakou úroveň. Shodou náhod, všechny mé blogové milníky pořád existují, Záhadně ke všem znám heslo, takže se čas od času 'obnovím' tím, že se přihlásím a zas jdu na pár let pryč.

Vše začalo jednoh krásného dne roku 2006.. konkrétně 23. října. Malá Deine objevila internet a vzhledem k tomu, že 10 let byl ten věk, kdy jsem začala mít 'zájmy' a vlastně si tvořit nějakou osobnost - rozhodla jsem si založit blog. Netušila jsem jak se kopírují obrázky, zakládají rubriky, nebo fakt, že opravdu do článků by se měla napsat víc než jedna věta. Byl to velice růžový a třyptivý blog plný roztomilých obrázků pejsků, nápisů a jednoslovných článků. Ironické, dnes je růžová barva u mě nejméně oblíbená (možná před oranžovou, ale i tak).

Můj historický první článek je toto:


Yep. Pokud jste čekali něco smysluplného a moudrého... Sorry.

Můj blog byl velmi.. duchaplný, svými obrázky a.. moudrými větami. Každopádně zhruba po 2 letech jsem začala přecházet do své 'cool rebel' fáze, kdy můj pravopis byl nehorázně upraven dvojitými 'w' místo normálních a internetové stránky byly nejvíc stylové. To jsem byla já, starý stylař. Mínus ta popularita. A přátelé. A obecně.. styl. Poslední článek byl vlastně retrospektivní, tedy od 13ti leté Deine. Zde je jeho malá ukázka.


Vzpominky....jak začal a skončil tento blog..


25. listopadu 2008 v 20:20 | Denii
Tak...Jak tenhle blog začal?no bylo to 25.10.2006.Dnes je 25.11.2008.Tehdy sem měla 9 let a ted budu mít 13.Začal tim že jsem se o nich dozwěděla a byla sem upe moc nadšená z toho ptz se to teprve začalo rozjíždět.Asi se budete diwit ale ja ani newěděla jak se sem dawaji obrazky.Asi wám to přide směšné ale je to tak.Pak sem na to přišla a dawala a dawala....

OH. GOD.

Dalším mým milníkem byl můj 'cool' blog. Tam byly emo obrázky, lebky a stížnosti na krutý svět. Zapojovala jsem se do 'bleskovek', soutěží o nej blog a můj největší zájem na netu bylo čtení komixů The sims (zlaté časy). Opět to byl velice duchaplný blog, jak můžete vidět zde.


Poslední velký milník byl můj blog o Stmívání. Ano, slyšíte dobře. Byla jsem jedna z těch lidí. Měla jsem ho dva roky, byl celkem populární, už jsem nepsala jako totální loser i když žádná sláva to taky nebyla. Vlastně nějaký čas ten blog koexistoval s tímto blogem. Pár měsíců, než jsem ho 'pozastavila'. Tady se vám musím pochlubit svým vzhledem, který byl na 'objednávku', což bylo tehdy velice populární, jako já (nope).


A teď jsme tady. O 8 let později a doufejme, že o něco kvalitnější než ten první. Blog.cz je pro mě už jako internetová rodina svým způsobem. Poznala jsem zde, že psaní mě baví a z obrázků pejsků, děsivého psaní až po komáří názory a fanouškovské blogy jsem se dostala k vyjadřování věcí co mě zajímají. A jsem velice vděčná, že na to lidé reagují a (snad) si mé psaní i užívají. Tak nějak mi vždy přišlo, že komunita na Blogu také vyrostla. Jistě, je tu pořád spousta mladých lidí, ale takoví ti 'veterání' prostě rostou s touto stránkou. Stejně jako doména sama o sobě, pamatuji si, jak jednoduchá stránka to byla, žádné ID adresy, nebo blokování anonymů, témata týdne a autorské kluby. Primitvní, ale mělo to své kouzlo. Teď je to vylepšené, ale lidé zůstávají. Koho to zajímá, cestu si najde.

Takže tohle jsou mé první blogerské krůčky. Blogů bylo po cestě více, ale tyhle bych řekla že byly ty nejvýznamější. Doufám, že jste se nademnou zasmáli ;D.


Oblíbené seriály v jedné větě

10. listopadu 2014 v 21:50 | Deine |  Filmy co doporučujeme
Zdravím! Opět se vyhýbám škole a učení a proto píšu tento článek. Seriály jsou velká podstata mého volného času a velká záliba už tak od 11ti let, kdy jsem na youtube zhlédla všech 8 sérií Čarodějek. Čas od času napíšu nějaké to doporučení, ale kdybych měla psát na každý seriál, který jsem si kdy oblíbila, tak bych nedělala nic jiného.

Takže mám nápad. Proč nerozdělit seriály podle žánrů, popsat je pouze JEDNOU větou a pokud by někdo měl zájem - přidám odkaz směřující na všechny potřebné další informace. Ready? Here we go.


♥ - označení pro seriály, které bych speciálně doporučila.

Drama

Pretty Little Liars (Prolhané krásky) - Čtyři středoškolské dívky pronásledovany temnou minulostí jejich pohřešované kamarádky a záhadnými anonymními smskami. VÍCE ZDE

Switched at Birth ♥ - Dvě rodiny se vypořádavají se zjištěním, že jejich 16ti leté dcery byly prohozeny v porodnici a jedna z nich je hluchá. VÍCE ZDE

Orange is the New Black - Skutečný příběh Piper, která dobrovolně nastoupí do ženské věznice po usvědčení z nelegální spolupráce před 10ti lety. VÍCE ZDE

Game of Thrones (Hra o trůny) - Historický pohled na kontinent, kde léto a zima trvají desetiletí, nadpřirozené síly nejsou zvláštností a rody neustále krvavě bojují o trůn. VÍCE ZDE

Dexter ♥ - Na první pohled příjemný, charismatický muž je sociopatem, který přes den pracuje pro místní policii, ale v pozdních hodinách ukokuje potřebu zabíjet na základě morálního kodexu. VÍCE ZDE

Suits (Kravaťáci) - Nadprůměrně inteligentní odpadlík z Harvadu se dostane do prestižní právnické firmy a pomocí dokonalých výsledků se snaží zakrýt skutečnost, že nemá titul. VÍCE ZDE

Krimi

White Collar (Ve službách FBI) ♥ - Usvědčený padělatel a inteligentní, charismatický podvodník je povolán jako pomoc FBI výměnou za svobodu a spolu s agentem Burkem odhalují podvodníky a zločiny. VÍCE ZDE

Sherlock - Geniální detektiv s nulovým porozuměním lidem, nebo konvecím řeší pomocí dedukce případy s pomocí Johna Watsona. VÍCE ZDE

Chuck - Nemotorný, ale sympatický prodavač v Buy More nedopatřením nahraje do mozku všechny vládní informace a stane se nepostradatelným zdrojem tajných služeb. VÍCE ZDE

Lie to me (Anatomie lži) - Světový odborník na odhalování lží a mikrovýrazů pomáhá netradičně řešit případy. VÍCE ZDE

Lékařské

House M.D (Dr. House) - Geniální doktor s drzým a ignorantským vystupováním řeší nejpodivnější případy se svým týmem. VÍCE ZDE

Saving Hope - Lékař, který po nehodě upadne do kómatu, ocitne se mimo své tělo a porozuje případy a jeho snoubenku a kolegyni, která se jeho stav snaží vyřešit. VÍCE ZDE

Scifi

Supernatural (Lovci duchů) - Dva bratři pokračují v rodiném byznysu a bojují proti nadpřirozeným silám a řeší případy tomu nasvědčující. VÍCE ZDE

The Vampire Diaries (Upíří deníky) - Středoškolská dívka Elena se snaží po smrti rodičů pokračovat v obyčejném životě, který ale naruší dva upíří bratři a spousta nečekaných nadpřirozených událostí. VÍCE ZDE

Doctor Who (Pán Času) - Mimozemšťan se dvěmi srdci The Doctor cestuje prostorem i časem a zabraňuje pomocí inteligence, vědomostí a jeho lidské společnice narušení historie a nepřátelským invazím. VÍCE ZDE

Moonligt (Za svitu měsíce) - Soukromý detektiv a zároveň upír začne spolupracovat s reportérkou na případech, které pomalu ale jistě prozrazují jeho i její společnou minulost. VÍCE ZDE

Orphan Black - Drsnější dívka Sarah převezme identitu stejně vypadající ženy, která spáchala sebevraždu a zjišťuje, že podoba nebyla náhodná a ona i další jsou součástí neznámého lékařského experimentu klonování. VÍCE ZDE

Teen Wolf (Vlčí mládě) - Student střední školy je pokousán vlkodlakem a spolu s nejlepším sarkastickým kamarádem zjišťuje, že se s ním něco děje a že svět není tak černobílý jak se zdá. VÍCE ZDE

Fringe (Hranice neznámého) - FBI agentka začne spolupracovat s vědcem Dr. Walterem Bishopem a jeho synem na navysvětlitelných případech, které se vymykají každodennímu životu. VÍCE ZDE

Continuum - Policistka Kiera z roku 2077 se účastní popravy teroristů, kterým se pomocí záhadného přístroje povede uniknout do roku 2012, kde plánují změnit budoucnost bez tušení, že se s nimi omylem přenesla i Kiera. VÍCE ZDE

Komedie

The Big Bang Theory (Teorie velkého třesku) - Skupina fyziků a jejich (ne) schopnost se zařadit do obyčejné populace. VÍCE ZDE

Awkward. (Nešika) - Příběhy středoškolské, večně sarkastické studentky Jenny, jejíž nešťastné uklouznutí je prezentováno za pokus o sebevraždu, což ji na oblíbenosti nepřidá. VÍCE ZDE

Faking it - Dvě nejlepší kamarádky, které touží být populární jsou omylem označeny za lesbičky a díky pozitivnímu přijetí a neobyčejné pozornosti se rozhodnou, tuto lež nikomu nevyvracet. VÍCE ZDE

Anime

Death Note (Zápisník smrti) - Student, který nalezne zápisník smrti zjistí, že po zapsání jakékoliv jména daná osoba umře a snaží se nastolit 'dokonalý svět' podle jeho představ. VÍCE ZDE

Psycho-Pass - Tým policistů vyšetřující zločiny ve světě, kdy level příčetnosti, emocí a kriminality je měřen futuristickou technologií, která umožňuje vidět faktor pravděpodonost spáchání činu. VÍCE ZDE


Myšlenky, návykové a ničící.

9. listopadu 2014 v 23:16 | Deine |  Naše myšlenky







"Right now I'm in a place in my life where I like to think. And yet that access to thought is simultaneously ruining my life."

"Právě teď se nacházím v místě života, kdy rád přemýšlím. A přesto ten přístup k myšlence je souběžně to, co mi ničí život."

-----------------------------------------------------------------------

Tato myšlenka je vlastně z jedné povídky, fanfiction abych byla přesná. Četla jsem, četla, pohlcena do anglických slov a příběhu když jsem uviděla tuto větu. A udeřila mě velice silně, jako velký kopanec do břicha. Občas má člověk určitý pocit, myšlenku, která je tak silná, ale přesto neuchopitelná. A pak ji někdo uchopí. Jednou větou a celý váš život se stane.. víc uchopitelným.

Nejsem depresivní člověk. Ale občas trpím existenčními krizemi v důsledku potlačování všech negativních věcí, které by se mohly odehrávat v mém životě. Zapřísáhlý flegmatik, kterému je vše jedno, životní realista a skeptik, který upřednosťuje logiku před emocemi. Sakrastický člověk se zvláštním smyslem pro humor. To vše už bylo řečeno, za ty léta jsem o tom napsala nespočet článků, možná díky tomuto blogu jsem o sobě zjistila tolik věcí, srovnala si některé aspekty mé osobnosti.

Vždy o sobě smýšlím jako o někom, kdo rád přemýšlí. Kdo miluje myšlenky o nemožném, o existenci, o smyslu života. Neumím si představit život lidí, kteří jen tak proplouvají, žijí ho, ale nikdy se nepozastaví nad poetickou myšlenkou toho všeho. Myslím, tedy jsem. U mě to platí doslova. Život v mé hlavě je pro mě kolikrát důležitější než ten šedý svět, který nazýváme realitou. Upínám se na myšlenkách více než na činech a zážitcích, kterých díky toho není tak mnoho.

Když celé roky smýšlíte o existenci, životu samotném a vaší osobnosti tak je velká šance, že něco jako existenční krize se stane velmi známými slovy. Kdysi jsem pro to neměla název, říkala jsem tomu 'melancholická nálada, kdy moc přemýšlím'. Můj mozek začne smýšlet příliš rychle a hodnodit příliš unáhleně, šeptá nezodpověditelné otázky, nasťinuje nepříjemné reality. Do mé idealistické hlavy se pak vloudí nebezpečné věci jako 'dospělost' , 'budoucnost', 'rozhodování', 'realita' a to mě vždy zradí.

Nikdy jsem se nepovažovala za speciální člověka. Průměrně inteligentní, průměrně vypadající, bez žádného vyjímečného talentu. Vždy jsem si vážila schopnosti rychle se učit, jsem takzvaný 'studijní typ' a právě schopnosti přemýšlet. Někdy to ale nestačí. Citím jak léta ubíhají, přichází fáze života, kdy bych už měla mít nakročeno vstříc mým snům a budoucnosti, kterou jsem si nasnila. Problém je v tom, že nemám žádný plán. Stále nevím kdo jsem, co chci, ani jak chci aby můj příběh skončil. I když jsou tyto myšlenky ničící, přesto o tom ráda přemýšlím dál. Dává to smysl? Nejspíš ne. Ale ten pocit sám o sobě, ta myšlenka.. je to až návykové, cítím se víc naživu. Cítím aspoň něco. Ani štěstí, ani smutek. Myšlenku existence. Strach existence.

Nechci opustit zdi své mysli, tento blog, nebo život, který právě mám. Nechci dospět, vdát se, mít děti a stereotypní práci a pak umřít. Chci být tady a teď, v pohodlném světě, někoho, kdo je natolik starý, aby rozumně uvažoval, ale dost mladý na to aby rozhodoval o druhu dřeva nábytku. A tak se mi to líbí.

Děsí mě představa, že člověk, který toto píše bude jednou pryč. Nahrazen jinou verzí, která už takto neuvažuje, která už má nějaký život, buď plný štěstí, nebo plný zklamání a nevyplněných snů. Nechci se změnit, ale změna je nevyhnutelná. Nechci přestat snít o nekonečnu a přemýšlet co tu sakra za Zemi děláme. Někdy se mi špatně dýchá z pomyšlení na další den, týden, rok. Ano, mohli byste říct, že mě děsí sám život. A měli byste pravdu.

Nejsem smutná. Nejsem šťastná. Prostě jsem.







Podzim, poslední úsměv roku.

4. listopadu 2014 v 17:43 | Deine |  Naše myšlenky
Nikdy jsem neměla ráda podzim. Na otázku "Jaké je tvé nejoblíběnší období?" vždy odpovídám létem, asi proto, že se jedná o nejteplnější čas roku. Mé tělo a mysl se lépe vyrovnává s teplem než se zimou. Podzim umí být krásný, ale většinou ho vnímám jako pochmurné období, které přináší chlad a déšť. Předzvěst zimy, kdy věci končí a ztrácí svoji sílu.

Možná je to tím, že země ve které žijeme má tendence při první známce konce léta přivést mraky a déšť. Ty dny příjemných svetrů, barevného listí a teplých nápojů je vskutku docela málo. Ale dnes, když jsem v brzkých ranních hodinách kráčela po městě, tak jsem při přecházení cesty uviděla i tu krásnou stránku. Přes ten chlad, který jsem cítila skrz kabát, jsem spatřila krásné ranní slunce. Bylo jiné než letní, nedopadaly na mě oslepující pálivé paprsky ohlašující parný den. Bylo to příjemné šimrání slunečního svitu, které jemně hřálo, ale bylo moc daleko na to aby pálilo. Snesitelné na pohled, protože neoslepovalo. A najednou podzim opravdu vypadal krásně.

Získala jsem nový pohled na pozdim. Nemohu říct, že ho mám ráda, ale viděla jsem tu stránku podzimu, která nabízí půvab. Už to nebylo skomírající léto, spíše jako by podzim říkal sbohem. Listí, které padá ze stromů zatížených životem, slunce, které se pomalu vzdaluje a už nepůsobí tak hrozivě a všemocně, ale zanechává jen hřejivé stopy a povzbuzující svit, který rozdává úsměvy rozhněvaným a pomáhá vstát z postele životem unaveným.

"Autumn, the year's last, loveliest smile."



Myšlenky za zrnky kávy

2. listopadu 2014 v 23:10 | Deine |  Naše myšlenky
Nikdy jsem si nemyslela, že ze mě bude člověk, co si bude užívat kávu. Vždy jsem to považovala za určitou slabost, že lidé nemohou bez kávy vydržet, že ji každodenně vyhledávají. Ještě v loňském roce byste mě přistihli s provinilým obličejem nad každým hrnek kávy, který se mi dostal do rukou, nikdy jsem nechtěla být součást kofeinové společnosti, ale pomalu a lehce jsem se do ní dostala. Mohu bez ní vydržet. Ale popravdě, nemám důvod proč.

Něco na tom je, na tom horkém, hořce vonícím nápoji. Něco je na tom teple, které vám pohlcuje při každém doušku a ta hořkost, kterou pár lžičkami cukru můžete změnit na jemnější, sladší nápoj plný komfortu a relaxace.

Co je to s námi, společností, že utíkáme před realitou. Že se snažíme skrýt před skutečným světem a toužíme se ponořit do světa, kde jsme jen my a naše myšlenky. Nápoje jsou už s tím spojeny. Ti, kteří se snaží realitě jen skrýt za oponu a na chvíli pozastavit ten uspěchaný čas, se obrací na šálek kávy, popřípadě čaje. Zavřou oči, vychutnávají si tu klidnou bublinu ničeho, třeba jen na chvíli. Vyčistí si hlavu hudbou. Ponoří se do světa fikce knihy, nebo filmu. Některým nestačí se před realitou schovat, snaží se ji naprosto zapomenout, odpoutat se od krutosti světa a proto se obrací na sklenici nápoje zapomnění a užívají si ten krátký moment lehkomyslnosti i za cenu toho, že druhý den realita zakročí dvakrát tak hořce.

Káva, čaj, nebo sklenice vína. Lidé vždy vyhledávali nápoje útěchy a klidu. Hloupé si myslet, že by snad horká tekutina dotýkající se našich úst, které jsou znaveny ze všech těch lidí a slov, které každodenně musí vyslovit, mohla změnit něco na té realitě, které musíme každý den čelit. Ale proč to nezkusit? Dnes a zítra a pozítří a popozítří a všechny další dny co následují…