Říjen 2014

Nespavost (creepypasta)

31. října 2014 v 15:57 | Deine |  Naše tvorba
Zdravíčko smrtelníci. Dnes je Halloween, svátek, který bych si přála, aby existoval i v naší republice, ale štěstí mi nepřeje. Každopádně v rámci tohoto strašidelného týdne jsem sepsala děsivou povídku, nazvala bych to spíš creepypastou, což je spíš znepokojivá povídka, kde klíčové vyřešení se dosáhne až mezi posledními řádky. V této chvíli ani nedokážu posoudit jestli jsem na to hrdá, nebo ne, opakované čtení mě už naprosto obralo o racionální úsudek.

Zhasněte světla, nalaďte atmosféru a ponořte se do příběhu, kde nic není jasné..


----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nespavost


Otevřela jsem oči a pár sekund jen poslouchala pípající zvuk budíku. Opět ráno. Opět jsem se cítila naprosto vyčerpaná. Nevím, zda je to tím brzkým vstáváním, nebo obecnou nespavostí, kterou posledních pár týdnů trpím. Ve chvíli, kdy moje hlava dopadne na polštář a já zavřu oči, vidím všechny mé obavy, strachy a temné myšlenky. Někdy to dojde až tak daleko, že mě zasáhne panický záchvat. Stav, který jsem nikomu nikdy neprozradila. Není to tak, že bych se za to styděla, spíš.. nemám ráda ten pocit bezmoci a vnitřního teroru.

Unaveně jsem vstala z postele, cítila jemné mrazení na holých končetinách. Vždy mi ráno bývá zima. Oblékla jsem se, udělala si kávu a vyšla z domu. Uvědomila jsem si, že doma nikdo nebyl - bratr, matka, ani otec. Zvláštní.
Venku bylo sychravo. Konec října, zima byla cítit každým dnem intenzivněji. Husí kůže mi naskočila okamžitě, co jsem začala kráčet po ulici, ani tmavě zelený kabát nedokázal uchránit před chladným větrem, který nabýval své síly při každém kroku. Došla jsem do školy a hledala svoji skříňku. Došla jsem k ní a zadávala svůj kód do bezpečnostní kladky. Nic. Zkoušela jsem to tedy podruhé. Nic. Když třetí ani čtvrtý pokus nezměnil stav mé zamčené skříňky, rozmrzele jsem se odebrala směrem ke třídě.

"Po hodině musím zajít za školníkem." Řekla jsem si sama pro sebe, snad abych nezapomněla. Došla jsem do třídy, ale bylo na ní něco divného. Místo dvaceti lidí jsem viděla pouhých pět, stojících tiše u okna. Nic neříkali, jen nehybně stáli a koukali na školní dvůr, který byl prázdný, protože zrovna začalo pršet.

/Více v celém článku/


Život v kláštěře

30. října 2014 v 17:56 | Arwen |  Náboženství
Je časné ráno, téměř ještě tma. Začíná nový den a jeho náplní bude spousta ukázněnosti, klidu, práce a pokání. Řeč není o věznici, ale o klášteře. Může se vám to zdát zvláštní, ale spousta lidí by ráda do kláštera dobrovolně odešla. A ne vždy kvuli víře na prvním místě. Zamýšlela jsem se nad tím proč a odpověď vlastně není ani tak obtížná. Podívejte se na dnešní život. Plný spěchu, pracovních streotypů, stresu a honby za vyšším platem. "Průměrný" člověk toho má víc než dost. Každý den vstává do práce, kde se stresuje, večer přichází domů- psychicky i fyzicky vyčerpán, pokud má děti, musí se postrat o ně, o účty, o domácnost, musí pečovat i o svůj vztah, aby přežil, zajistit nákupy.. A tak dále. Nejspíše je toho mnohem víc, ale zatím nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti. Nejspíš se však shodneme na tom, že to jednoduché není.

A jaký je klášter? Podle mě je to úžasná vzpruha pro psychickou i fyzickou stránku člověka. Vstáváte časně ráno a chodíte spát brzo, což je prospěšné pro váš organismus. Pokud jde o stravování, nenajdete zde ani fast food, ani coca colu. Jídlo je pravidelné a zdravé. Nemusíte zde nikam spěchat, čas pro vás plyne jinak, stres se zmírňuje na minimum. Takový život zahrnuje i práci. Většinou na čerstvém vzduchu- péče o zahradu, nebo jiné ruční práce, pečení, vaření. Možná to nezní atraktivně, ale ne nadarmo platí moudro, že práce pomáhá zapomenout na trápení a samozřejmě šlechtí :) . Mezi další výhody patří možnost mít spoustu času na přemýšlení a urovnání vlastních myšlenek. Na to v běžném životě bohužel tolik času nemáme. Já si čas na přemýšlení získávám improvizovaně. Ideální je to ve sprše, pod horkou tekoucí vodou. Proto mi plno lidí vyčítá, že v koupelně trávim příliš času, ale rodí se zde mé nejlepší nápady, takže smůla. :)
Špatné to není ani v posteli před usnutím. Problém však může být, když jste příliš unavení, nebo nemáte čas ponocovat, kvůli brzkému vstávání.

S kláštery mám i osobní zkušenosti. Ta nejnovější je ze slunného Řecka. Spolu s ostatními jsme měli v plánu výlet, už si nevzpomenu kam přesně. Vypůjčené auto nás mělo dovézt k cíli, ale nestalo se tomu tak. Ani s mapou se nám nepodařilo trefit. Před námi se však náhodně objevila cedule, která nás naváděla k nedalekému klášteru. A tak tedy proč ne. Zamířili jsme tam. Budova církevního místa byla malinká a zřejmě velmi stará. Přivítala nás přívětivá jeptiška, příjemného vzhledu, ve věku okolo 40-50 let. Role mluvčího skupiny jsem se ujala já, protože nemám s angličtinou žádný problém. "Paní jeptiška" mi podala jakési dva pláště a požádala mě, ať se jimi zakryji ( což je v řeckých kostelech a klášterech běžná záležitost ) . Poté nás přivedla do hlavního sálu a zeptala se nás na naše jména. To nám přišlo celkem zvláštní, ale vyhověli jsme jí. Po celou dobu si pobrukovala nějakou melodii, což mi připomnělo některé scénky z hororů. Přesto z ní vyzařovala zvláštní harmonie a příjemný klid. Vykládala historii kláštera a já překládala ostatním. Poté mě oslovila jménem a požádala mě, ať zapálím svíčku. Poté následoval už jen odchod. Přesto ta prohlídka a celkově ten zážitek ve mně zanechal zvláštní dojem a nutil mě k zamyšlení. Bylo to příjemné.

Snad se mi tedy povedlo úspěšně nastínit tužby lidí k uchýlení se do kláštera. Ale přeci jen.. Co lidé, kteří nejsou věřící, nebo nechtějí strávit v klášteře celý život a chtějí si pouze odpočinout od společnosti? Dnes již existují možnosti i pro takové jedince. Církve nabízejí dočasný pobyt v klášterech na několik dní. Avšak samozřejmě za určitý poplatek. Takové možnosti máme i u nás v ČR.
A spousty dalších.. Detailnější informace snadno nalezneznete na internetu. :)

-Jeden z řeckých klášterů

-

Čas, krásný a pomíjívý.

26. října 2014 v 23:28 | Deine |  Naše myšlenky
Čas.. tak křehký, tak pomíjivý.

Ohlednéte se, zaváháte, mrknete okem. Všechno pryč. Všechno daleko v prachu. Jediné co nakonec zbývá, jsou vzpomínky na věci, které nastaly a myšlenky na ty, které se nastat mohly. Pronásledují nás obrazy, kousky rozhovorů, pocity, které jsme cítili a názory, kterým jsme věřili. Co je nejsmutnější je fakt, že s tím nemůžeme dělat naprosto nic.

Občas na mě padne nostalgie času. Člověk by řekl, že v mladých letech není potřeba cítit výčitky, nebo vdychat nad ztraceným časem. Vždy zastávám názor "Co bylo, bylo. Nechť smutky včerejška náleží včerejšku." Ale někdy se člověk nevyhne vzpomínání na časy, kdy neexistovala velká rozhodnutí, kdy lidé nečekali, že budete dělat zodpovědné činy a říkat ta správná slova. Kdy budoucnost byla jen závan něčeho o co se starají jiní.

První rok za celý svůj život jsem cítila smutnou změnu. Každý rok se mě rodina ptá "Co bys chtěla k Vánocům?" A každý rok jsem nevěděla. Knížku? Hru? Možná nějakou nepotřebnou maličkost? Letos jsou věci jinak. Poprvé pociťuji, že potřebuji něco užitečného. Poličku, povlečení... opravdové věci. Z nějakého důvodu mě to rozesmutnilo. Jakoby na mě dolehl ten závan dospělosti, který jsem tak dlouho popírala. Možná jsem srdcem a myšlením pořád mladá, ale čas všechno mění. Jdeme kupředu bez možnosti se vrátit, nebo zastavit.

Nemohu popsat jak jsem šťastná za zkušenosti, přátele a všechny ty skvělé kapitoly mého života, které zatím nastaly. Ale jak jednou nastaly, tak i pominuly. Zbyly jen vzpomínky. A i ty pomalu mizí. Všechny konverzace bývají zapomenuty, obličeje se stávají více nejasnými. Asi proto mám tak ráda psaní. Je to určité zastavení v čase, určitý důkaz toho, že tato myšlenka, tento moment v životě nastal. Abych se mohla za dva roky podívat a přečíst si to, co bylo tak reálné v tento moment.

Vždy mi přišlo fascinující, že si pamatujeme ty nejměnší a nejméně důležité momenty a kousky rozhovorů s přáteli, rodinou. Malá slova, náhodné věty, které nějak uvízly v našem mozku a už jsou tam měsíce, možná i léta. Takový drobný odraz vzpomínky na člověka, který si tuto věc pravděpodbně nepamatuje, že by kdy udělal, nebo řekl. Pamatuji si, že mi před třemi lety někdo řekl, že si myslel, že jsem starší, protože se chovám vyspěleji a potěšilo mě to natolik, že si to doteď pamatuju. Pamatuji si náhodné povídání o hvězdách i tu na první pohled neškodnou urážku z afektu, která se mě před lety tolik dotkla. Pamatuji si svírající pocity rozrušení když jsem byla dítě i šťastné pocity přátelství, kdy jsem si uvědomila, že lidem na mě záleží.

Tato myšlenka je stejně smutná jako šťastná. Je to perfektní rovnováha života. Milujeme šťastné vzpomínky, ale trápí nás pocit nostalgie a výčitek nad věcmi, které jsme neokusili, nebo se jich báli. Čas už je asi takový. Dokonalým způsobem svírá naši duši. A tak to má být.

Přeji Vám všem krásnou noc milí čtenáři.



Trojrozměrní lidé dvojrozměrné společnosti

25. října 2014 v 18:26 | Deine |  Naše myšlenky
"To bych do tebe neřekl!" Fuuck you!

Okay, asi jsem započala na špatné notě. Každý má nárok na svůj názor a je pravda, že lidé často bývají jiní než se zdají. Často ty nejvíc nevinné tváře skrývají temné myšlenky a posunuté hranice morálky a ti, kteří vypadají jako jasní rebelové jsou beznadějní romantici, kteří se jen snaží najít svoji cestu domů.

Proč tedy ten agresivní postoj Deine? Well, není to něco co bych jistě řekla někomu do očí, ale stává se mi to tak často, že přes všechnu svoji toleranci a diplomacii, kterou se pyšním - občas to mám prostě chuť vykřičet do světa.

Přijde mi, že kamkoliv jdu, cokoliv udělám, jakoukoli větu řeknu - pokud to je jenom trochu nekonvenční, jen trochu se to vymyká té andělské povaze, za kterou mě lidé mají - všichni jsou tak v šoku! Och, jaká hrůza, ty nejsi tak nudná jak se zdáš?! Tenhle týden se mi to stalo asi třikrát? Třikrát. Za. Týden.

Nejspíš to má co dělat s tím, že nejsem špatně učící se smažka s hromadou piersingů, která se tahá s každým koho potká. Ale nedej bože, když si dám pivo, píšu si tahák, nebo jaká hrůza - chci tančit! Pak dostávám zmatené pohledy a šokující otázky ve stylu "Nikdy bych do tebe neřekl, že jsi taková!" Upřímně, na jednu stranu mi to trochu lichotí, že lidi dokážu takto - nejspíš pozitivně - šokovat, ale na druhou stranu, proč zrovna já působím tak nevinně? Opravdu vypadám tak nudně? Nebo jsou ty stereotypy tak hluboce v nás, že když nevidíme ty jasné rebelské známky, tak automaticky předpokládáme, že daný člověk nemá absultně žádný život?

Nemyslete si, nejsem žádný ďábel, který se prohání ulicemi a žije svůj dvojí život ve stylu vymetání večírků a potkávání náhodných cizinců. Nejsem žádné párty zvíře, ale občas si dovolím vyhodit z kopýtka, ve společnosti těch správných lidí se dokážu odvázat a ano, dám si pár piv, jsem jen člověk. Žádný anděl. Prostě člověk.

Lidé jsou trojrozměrní. Ti, kteří se zdají tišší - věřte, že ve své hlavě a ve společnosti těch správných lidí jsou to ti nejlepší společníci co házejí jeden vtip za druhým. Ti neuvěřitelně hluční lidé, co na sebe poutají pozornost často mají komplexy a sedí doma v naprostém tichu. A ti kteří se zdají jako naprosto čistokrevní andělé jsou taky jen lidé, kteří jen prostě nemají potřebu každý týden chodit na večírky. Ale když už jdou, tak určitě nesedí v koutě.

Takže příště mi drazí - jakmile vidíte ty náhodné cizince, ty trochu neznámé spolužáky - nedělejte žádné závěry. Věřte, že všichni hrajeme naše malé role v našich malých životech a naše reakce jsou odvozeny od toho, která scéna je právě na řadě. S přáteli, s rodinou, mezi spolužáky, nebo naprosto sami - střídají se v nás naprosto jiní lidé. Společné vzpomínky, společné myšlenky, avšak co se liší jsou právě akce. Dvě strany mince, rub a líc, říkejte si tomu jak chcete - svět je trojrozměrný a stejně jsou lidé žijící v něm.

Ciao.



Liebster Award 2

18. října 2014 v 23:18 | Arwen |  Ostatní
Jak už jistě víte, tak tento článek se týká řetězce, v kterém má nominovaný o sobě prozradit 11 faktů a zodpovědět 11 otázek, které jsou dané tím, kdo je nominoval. V poslední době ( a přiznávám se, že je to celkem dlouhá doba ) jsem se psaní článků moc nevěnovala. Ale odmítnout nominaci od Deine? Nikdy :) . Takže jí tímto tedy děkuji za zvolení.

11 faktů o mě

1) Jsem celkem ustrašený človíček

Ať už je to elekřina, vlaky, koleje, tma, velké splavy, tsunami a jiné.. Některé strachy jsou obvyklejší, některé míň. Samozřejmě lidé s tolika obavami to mají celkem těžké.. No, vlastní zkušenost je důkazem.

2) Miluji zvířata

Samozřejmě, že ne tím zoofilním způsobem. Na zvířatech, dejme tomu třeba na psech si cením tolika vlastností. Ta jejich čistota duše, věrnost, oddanost, upřímnost.. A co si budeme povídat, jejich němost má také spoustu výhod. Žádné lži, přetvářka, manipulace.. Lidé se toho mají od nich ještě dost co učit. :)

3) Pořád věřím

Někdo by to mohl nazvat naivitou ( a myslim si, že by vás bylo víc ) , ale já stále věřím. V co? V lásku- nejen partnerskou, v sjednocené lidstvo bez násilí a bolesti, v dobro a v neposlední řadě ve vyšší moc a ve spravedlnost, i kdyby se měla dostavit až po smrti.


Jsem chodící rozpor.

16. října 2014 v 15:54 | Deine |  Naše myšlenky
Ano, ano jsem chodící oxymóron (píšu tento článek jen z čirého uspokojení, že jsem to slovo našla).

Oxymóron (protimluv, z řeckého oxys "ostrý" + moros "tupý") je v lingvistice spojení slov, jejichž význam se navzájem vylučuje.

Už jsem psala nesčetněkrát psala článek o tom, jak konflikní a téměř rozdvojenou osobností disponuji a jak každý má svoji temnější stránku a že fakt, že jsem Blíženec je docela příhodný vzhledem k mé osobnosti. To co jsem ale nikdy neudělala spočívá v popisu, jak mě tato skoro prokletá vlastnost ovlivňuje v mém životě. Někdy se sama sebe ptám "What the fuck, protiřečíš si v každém slově co jsi řekla."

Nechte mě nastínit situaci ve které se právě necházím. Jsem ve finálním roku na střední škole a blíží se nám osudný stužkovací večírek. Koho požádali, aby napsal proslov, který pak někdo přečte? MĚ. Mám být ten ghost-writer, který napíše ty krásná slova, které pak někdo čte před celou třídou a učiteli. Automaticky jsem tuto výzvu zamítla, ukázalo se, že moje reakce byla bezvýznamná, protože to prostě tak je. Ironií osudu je fakt, že píšu tenhle blog. Pro VŠECHNY lidi, aby ho viděli. Teda je anonymní, ale to nemění nic na tom, že kdybych na tom byla tak špatně, tak nepíšu vůbec ne? Přesto představa, že někdo čte nahlas myšlenky z mé hlavy mi připadá naprosto úděsná.

To krásně navazuje na další protiklad. Přesto, že mám ráda jazyky, nejspíš v nich i jsem docela dobrá a psaní je něco, čím dokážu filtrovat své myšlenky - ani za nic nemám ráda psaní slohových prací, dělání cokoliv co jen souvisí s extra prací s češtinou. Má třídní učitelka mě vidí jako skrytý X Faktor v českém jazyce, takže mě násilím dovádí na olympiády češtiny, kde musí každoročně snášet moje převracení očí. Je fakt, že jsem to loni vyhrála, což mě spíš vedlo k úvaze, že všichni lidé kolem mě museli být na drogách, protože jinak si to nedokážu vysvětlit. Já toho ani o češtině tolik nevím, maximálně znám pravopis a ráda čtu. Stačí to? Oh well.

Nejsem vlastnec ani co by se za nehet vešlo, ale o tom se rozepíšu jindy. Pointou je fakt, že celý život prakticky dělám blbé vtipy o tom, jak se Češi při válkách rádi vzdávají, že k ničemu armádu nepotřebujeme a podobně (ano, hodně lidí mě nemá rádo). Přesto, když jsem letos byla s tatíčkem na dovolené, dostali jsme se do této diskuze. On říkal, že Češi jsou srabi, že se tehdy za druhé světové vzdali, jak nám to vzalo národní hrdost a že kdybychom se nevzdali, tak aspoň nejsme všem pro smích. Sama sebe jsem překvapila, když jsem začala Čechy bránit (?!), že proč bychom dál bojovali a nechali umírat lidi a vojáky, když jsme neměli šanci na výhru? Že k čemu je ta hrdost, když to stojí životy? Doslova jsme se na sebe zvyšovali hlasy abychom dostáli svých argumentů. Doteď tomu nemohu uvěřit!

Dalším errorem v mém životě je fakt, že studuji školu, která je zcela zaměřena na komunikaci a práci s lidmi. Na této škole jsem zjistila, že lidi vlastně ráda vůbec nemám. Považuju se za polovičního extroverta, takže když jsem mezi "správnýma" tak jsem spokojená a uvolněná. Avšak ta nechuť, když slyším, že někdo jde po chodbě domu a budu ho muset pozdravit, nebo vůbec s lidma mluvit - ta bývá dost častá. Občas se i necházím v situaci, kdy nemám na nic a nikoho náladu, odmítám telefonáty, přátele.

Nevím jestli někdo z vás sleduje BBC Sherlocka, pokud ne - zvedám odsuzující obočí. Každopádně, v jednom díle Sherlock říká "Alone is all I have. Alone protects me." ("Samota je vše co mám. Samota mě chrání.") a určitým způsobem bych řekla, že to je jedna z mých osobnosních stránek. Přesně takhle občas uvažuji a naprosto s tímto výrokem souhlasím. Co je dodáno hned potom je Johnova odpověď "No, friends protect people." (Ne, přátelé chrání lidi.) a s tímto taky naprosto souhlasím. Vidíte mé rozpory? Tento krátký dialog je jako perfektní příklad rozporu, který se odehrává můj celý život.


Řeknu vám až přijdu na to, jestli jsem Sherlock, nebo John. Ciao.


Podzemní doprava - Metro

12. října 2014 v 12:27 | Deine |  Historie
"chemin de fer métropolitain - železnice hlavního města"

Podzemní dráha, neboli metro je něco, co typickým doplňkem každého velkého města. V České republice to znamená Prahu, v některých zemích se to netýká pouze hlavních měst. Nebydlím v Praze, tudíž metro je pro mě něco docela jedinečného. Samotná představa, že chodíme propracovanými podzemními chodbami a jezdíte vlaky s oknami, které na první pohled nemají žádný účel, protože jediné co vidíte jsou temné tunely. Vždy mě podzemní tunely, jeskyně a chodby zajímaly a možná i trochu děsily. Pojďme si stručně přiblížit jeho historii.

Historie

Metro, neboli zkráceně Metropolitan Railway se poprvé datuje do roku 1863, kdy byl vybudován první podzemní systém v Londýně. První vlak zde projel 10. ledna 1863 mezi stanicemi Paddington a Farringdon. V počátcích byly vlaky poháněny parní silou, ale ukázalo se to jako nepraktické, proto se přemýšlelo o jiném pohonu - nakonec zvítězila elektřina. Londýnské metro má v současné době 292 stanic.


Praha projevila svůj první zájem o metro na konci 19. století, jeho realizaci se však dostálo až v roce 1966 a otevení až v roce 1974. Mezera byla způsobena hlavně politickými vlivy a druhou světovou válkou, která první výstavbu trasy A přerušila.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zde jsou zajímavé fotografie normálně temných podzemních tunelů a opuštěných stanicí metra, které už poznamenal čas. Začneme s opuštěnou stanicí metra v New Yorku.


http://www.thebeardedotter.com/4.0/photos/2011/03/Lords-Abandoned-Tube-Station.jpg


Více v Č.Č