Září 2014

"Je TÁK pefektní! Umm, jméno?"

30. září 2014 v 17:20 | Deine |  Odpočinkové čtení
"Máme tolik toho společného! Má rád modrou barvu a psy jako já! Jsme si souzeni a jakmile si uvědomí, že existuju, tak se určitě vezmeme!"

Popové hvězdy, krásní učitelé, nebo ten pěkný herec z plakátu? Jistě, každý z nás má své určité oblíbence, lidi ke kterým určitým způsobem vzhlížíme, nebo jsme jimi fyzicky přitahováni. Ale kde je ta hranice? Obzvláště u mainstreamovově populárních lidí vidíme ty fanatické fanoušky, kteří si můžou vyřvat plíce a vyplakat oči když uvidí svého vyvoleného. Je pěkné vidět to nadšení a zapálení pro něco, nebo někoho, ale myslím, že by měla být určitá hranice kdy je to příliš.

Já se nikdy nepovažovala za šíleného fanouška, nikdy jsem neměla tendence vřískat na někoho abych dokázala, že ho "žeru". Je fakt, že když mi bylo 11 tak jsem měla Tokio Hotel fázi a byla jsem totálně "paf" a dokonce i Twilight fázi, která zaplnila můj pokoj desítkami plakátů a proměnila ho ve svatyni třytivých špatně napsaných příběhů, ale nikdy to nebylo tak dramatické.

Myslím, že je velký rozdíl mezi obdivováním hudby, obecně celé té skupiny a ideálizováním si těch určitých jedinců, těch reálných, dýchajících lidí. Sebevíc talentovaní (nebo ne) jsou, neznamená to, že jsou perfektní, nebo že jejich rozhovor do televize je jejich opravdová tvář. Mám své oblíbené herce, oblíbené zpěváky, ale kdybych je potkala tak jim neskočím do náruče a nezačnu brečet a ptát se jich jestli si mě vezmou. Asi bych byla v šoku a pak trapně přistoupila k nim, řekla, že žeru ty věci co dělají a možná bych si s nimi udělala fotku. A to si myslím, že je ta zdravá hranice.

Platonická láska je prakticky idealizování si lidí, kteří nás zaujali, ale které doopravdy neznáme. Vidíme ty stránky, které nám ukazují, nebo které nám ukazují média a cizí lidé. Není nic špatného s obdivováním určitých lidí, nebo si říct "damn, ti by stáli za hřích", ale ve chvíli kdy to začne zasahovat do života a odhánět vás to od reálných lidí se kterými byste si třeba rozuměli mnohem více než s tímhle "panem vysněným" - pak je to jasná stopka.


Oheň hřeje příjemně tak dlouho, dokud si k němu nesednete příliš blízko a nespálíte se.





Naučte se být šťastní jako indiviuálové

29. září 2014 v 18:01 | Deine |  Naše myšlenky
Prakticky celé mládí i život je nám neustále připomínáno jak si musíme najít partnera, jak budeme jednou šťastní a jak náš život bude konečně kompletní. Nesouhlasím.

Jistě, potřeba lásky je něco co prostě lidská bytost vyžaduje. Ať se jedná o lásku romantickou, rodinnou, nebo přátelskou, lidé vždy vyhledávali ten pocit, že nám na někom záleží a že jim záleží na nás. Avšak celá ta myšlenka, která často bývá prezentována obzvláště ženám, že "nejsme kompletní bez našeho prince na bílém koni" mi přijde prostě směšná.

Tímto v žádném případě nechci říct, že vztahy jsou špatná věc. Myslím, že je to skvělá forma jak poznat náš level torerance, nabrat zkušenosti, zažít štěstí a ano, třeba i založit rodinu. Věc se má ale tak, že tohle všechno je krásné, ale člověk nepotřebuje svoji drahou polovičku aby byl šťastný. Štěstí člověka nemusí být závislé na nikom jiném než na nás samých.


Znám mnoho lidí, kteří když nejsou ve vztahu, nebo nemají žádný objekt zájmu tak neví co vlastně mají dělat. Jak se zabavit? Co mě baví? O kom mám přemýšlet? Přátelé jsou vždy dobrá volba, ale podle mého názoru by každý člověk měl mít něco co si užívá dělat sám, ať je to produktivní věc jako učení se, posilování, nebo koukání na filmy a čtení si. Není zdravé být závislý na lidech, protože lidé jsou bytosti, které nejsou spolehlivé jako pračka, nebo mobil. Nefungujou jen když je potřebujete. Proto se čas od času vždy ocitnete v situaci, kdy nikdo nebude mít čas.

Budete to jen VY, vaše myšlenky a nikdo kolem vás, který vás definujete. Budete sami sebou.

Existuje japonské přísloví o tom, že lidé mají tři tváře. Ta, kterou ukazujete okolnímu světu. Druhá, kterou ukazujete rodině a blízkým přátelům a nakonec poslední - tvář, kterou neukazujete nikomu. Ta odráží, kdo doopravdy jste.

Je pravda, že být dlouho sám nejspíš nikomu nesvědčí, člověk začne moc přemýšlet a kolikrát se dostane do horších nálad, protože poprvé za dlouhou dobu mohl zvážit a popřemýlet o všem na co s lidmi nikdy neměl čas. Na druhou stranu může naleznout tu jiskru inspirace a začít tvořit to co ho baví, nebo ho napadne geniální nápad do budoucna.

Extroverti by mohli namítnout, že to mají horší. To je pravda. Introverti čerpají energii z toho, že můžou mít chvíli klid a extroverti naopak z lidí. Já osobně jsem na skoro přesné hranici mezi těmito dvěmi (podle testů a různých osobnostích rozborů) a proto dokážu ocenit obě dvě strany. Ale kdybych neměla svůj čas pro sebe, tak by mi asi svět začal lézt extrémně na nervy. V tomhle asi budu více introvertní.

Není to o tom, že nevíte co máte sami dělat. Ono když chcete, tak se vždy něco najde. Chcete se něco dozvědět o kvantové fyzice? Proč ne. Baví vás psát, malovat? Nezáleží na tom, že v tom nejste dobří, dokud si to užíváte a filtrujete tím svoje pocity a názory. Přece jen trénink dělá mistry. Někdy stačí se jen posadit a poslouchat dobrou hudbu. Většina mých článků je psána za doprovdu hudby, která mě nějak motivuje, ať už textem, nebo jen zvučnou melodií.

RÁDA trávím čas sama. Nemyslím si, že potřebuji svoji ztracenou polovičku a měla bych každý den plakat do polštáře, protože jsem single. Je vám 18 a nemáte přítele?! Jaký skandál! Co jste zač? Asexuál? Idiot? Chcete umřít sami? Fuck off mate. Nebudu nahánět partnery na seznamkách ani na poli jako zajíce. Jednou někdo třeba přijde a do té doby - užiju si život takový jako je.

Myslím, že je velice důležité prolomit ten daný stereotyp toho, že ženy dělají všechno proto, aby oslnily muže. Holíte si nohy? Proč, když nemáte přítele? Neholíte si nohy? Proč, chcete zůstat navždy samy? Ne, protože je to MOJE volba. JÁ rozhoduji o tom co se mi líbí a co ne. Chci působit na lidi dobře, nebo je mi lidský dojem ukradený. Tak jako tak, měl by to člověk dělat hlavně pro sebe.


Být single a šťastný individuál není handicap. Je to příležitost jak poznat sám sebe a být silnější jako jedinec. Protože lidé přicházejí a odcházejí. Jste to Vy, kdo zůstane.



Dešťové kapky destrukce

27. září 2014 v 19:30 | Deine |  Naše tvorba










Některé příběhy nekončí dobře. Některé vidí štěstí v dešťových kapkách zhouby a destrukce.

Seděla opřena o bílou kamennou stěnu, která byla chladná, stejně jako svět, který dívku obklopoval. Dřevěná podlaha domu byla nepohodlná a prkna byla stará, každý pohyb měl svoji ozvěnu v děsivém zaskřípání. Dívka ale slyšela ticho. Alarmující ticho, které ji obklopovalo. Cítila, že nemůže dýchat. Cítila, že všechno kolem ní je příliš… rychlé. Že svět se otáčí rychleji, než mrknutí oka.

Nervózně schovávala své dlaně v rukávech béžového, teplého svetru, jakoby hledala poslední místo bezpečí. Ale démoni číhali všude. Kamkoli se podívala, díval se na ni její odraz, její chyby, v jejích očích zmařený život. Ztratila jediného člověka, kterému mohla věřit. Jediné co na světě člověk má, jsou přátelé. A ten jediný, kterého měla, zmizel jako sněhové vločky při východu slunce.

Ten pocit beznaděje, který tmavovlasá dívka cítila při každém výdechu malého obláčku horkého dechu, který se setkal s chladným vzduchem, který naplňoval místnost. Potily se jí ruce a zároveň ji byla ochromující zima. Cítila, že musí utéct před světem, že se musí skrýt před sama sebou. Čím víc ale hledala východy, tím více dveří se objevovalo a ona už ztrácela sílu.

Podlahy začaly skřípat, někdo chodil po dřevěné podlaze. Neměla sílu přemýšlet, neměla sílu pokládat otázky. Život se stal iluzí, která přestávala dávat smysl. Přistoupil k ní, ten neznámý člověk. Zavřela oči. Cítila blízkost tohoto cizince, cítila, jak položil své chladné ruce na její. Necítila z něj naději. Cítila z něj propast, která sahala hlouběji a hlouběji.

"Potřebuješ to.. a já ti to dám." Zašeptal hlas. Působil mladě, a přesto dodával chraplavý dozvuk za každým slovem, které vyslovil. Věděla, o čem mluví. Vždy věděla, o čem mluvil. Mluvila o sladkém pekle, o místě, kde chodí jen ztracení, o světě, který nachází blaženost v utrpení. Nechtěla se tam vracet. Věděla, že ta sladká iluze netrvá dlouho. Vše co nabídne, si dvakrát vezme nazpátek.

Osvobodila své dlaně z jeho stisku a podívala se do jeho chladných, modrých očí. Byly to oči anděla, démona, spasitele i samotného ďábla. On ji však pohladil po tváři a chytil její levou ruku.

"Zavři oči. Svět je příliš krutý a ty to víš. Potřebuješ mě. Potřebuješ to." Hlas tak tichý, že ho mohla slyšet jen ona. Slza stékala po jejích tvářích. Tuto válku prohrála. Nebránila se. Už ne. Cítila, jak se k její paži blíží ten pichlavý předmět, který na straně andělů zachraňuje život a ničí na straně ďábla. Jakmile jehla propíchla, její bledou kůži skrz ten nádherný béžový svetr, věděla, že už není cesty zpět.

Začal ji obalovat pocit bezpečí, euforie, štěstí a hlavně klidu. Všechna temnota se odhrnula pryč, vysvitlo slunce. Cítila se plná energie, svět začal být… krásný. Nezajímaly ji problémy, lidé, kteří ji ublížili. Cítila, že dokáže cokoliv. Vespod toho všeho věděla, že to vše pomine a co nastane pak, bude čisté peklo… Ale život je příliš krutý a duše jsou příliš křehké. Možná ta dívka našla vykoupení, možná našla to štěstí, které je jinde než v chemických sloučeninách. Možná její život dopadl jako v pohádce. A možná ne.

http://27.media.tumblr.com/tumblr_lwy7fmzGcA1qmurgto1_500.jpg


Liebster Award

19. září 2014 v 17:19 | Deine |  Ostatní
Zdravíčko od fyzicky vyčerpané Deine. Yes, začala jsem dvoutýdenní praxi v pekle. A vstávám v 5 a to je pro mě uprostřed noci, takže... ale dala jsem si kafe, so here we go!

Má drahá Lirka, kterou jsem poznala pomocí důkladného stalkování jejího blogu zhruba v roce 2009 (byla u zrodu mého blogového miminka, yay!) mě v jejím nejnovějším článku nominovala do řetězáku (a my všichni víme, jak já mám ráda narcisistické dotazníky o mě) Liebster Award a takovou poctu bych nemohla odmítnout!

Pravidla:
- Poděkuj bloggerovi, který tě nominoval
- Napiš o sobě 11 faktů
- Odpověz na 11 otázek, které jsi dostala od bloggera, který tě nominoval
- Nominuj další bloggery (původně tam bylo číslo, ale vzhledem k tomu jak asociální jsem v blogové komunitě, tak radši to necháme na neutrálním "další")

Tímto chci poděkovat Lirce za tuto příležitost mluvit o sobě na úrovni, která skoro nikoho nezajímá. Daleko na na mapě, blízko k srdci ;).


11 faktů o mě!

1. Jsem velice sarkastický člověk

Myslím, že lidé, kteří tento blog čtou to už nejspíš poznali, ale problém není v psaní, jako spíš v realitě. Polovina lidí totiž sarkasmus až tak nechápe a tudíž si polovina lidí myslí, že jsem na všechny prostě zlá. Ach, kolik už bylo obětí mého nebezpečného humoru.

2. Nemám moc ráda lidi

Docházím k závěru, že čím víc lidí se kolem mě pohybuje, tím více stoupá moje averze k nim :D. Mám ráda určité lidi, v určitou dobu, ale potřebuji svůj čas pro sebe jako individuál a naprosto nesnáším když mi ho někdo chce brát jen proto, že to extrovertům "nedává smysl".

3. Ale naopak mám moc ráda kočky

Kočky jsou moje spirituální zvířata, obdivuji je za vlastnosti za které je lidé nesnáší. Mám ráda tu jejich pyšnost, ten fakt, že si jejich důvěru člověk musí získat a že jsou schopni pomsty. Jsou to vlastně metafory lidí.

Více v C.Č


Druhy lhářů

17. září 2014 v 15:59 | Deine |  Zdraví & Věda
Zdravíčko souzdruzi.

Dnes se chci trochu zaměřit na téma lhaní. Párkrát jsem o tom psala ve formě úvah a slavných frází "Každý lže.". A pořád s tím souhlasím. Sebevíc se snažíme mluvit pořád pravdu, nikdo není dokonalý a lež občas uklouzne. Někdy je to lež ze strachu, jindy nevinná lež a někdy se dokážeme zamotat do spirály lží tak hluboké, že se z ní nemůžeme vyhrabat.

Určitě jste někdy mezi hádkou slyšeli "On je prostě chronický lhář!" Bylo by fajn si nastínit co to doopravdy znamená. Následující popisy a rozdělení lhářů mám z knihy Mentalista - Simon Winthrop.

Nejběžnější druhy lhářů:


Chroničtí lháři

Chroničtí lháři lžou ze zvyku a připadá jim to naprosto přirozené. Říkají malé i velké lži a jejich zvyk lhát často mívá původ v tom, že v prostředí, kde vyrůstali, bylo lhaní nezbytností.

Patologičtí lháři

Zatímco chroničtí lháři lžou ze zvyku a prostě učinili lhaní součástí svého způsobu života, patologičtí lháři jsou definování jako lidé, kteří lžou ustavičně, aby dosáhli svého. Na rozdíl od chronických lhářů je více zajímá to, jak manipulují danou situací. (Do této skupiny se zařazují i sociopatičtí jedinci)

Občasní lháři

"Každý lže." Aby se pokusili dostat z nepříjemné situace, lžou někteří z nás častěji a jiní vyjímečněji. Občasné lži mívají často původ v určitém strachu z trestu.

Profesionální lháři

Například prodavači aut a právníci. Ne, neříkám tím, že každý prodavač aut a právník je lhář, existují však určití lidé, jejichž zaměstnáním je lhát vám, aby něco prodali, nebo prosadili nějakou obchodní dohodu. Ať už v zasedací místnosti, nebo v obchodu s potravinami, tento typ lháře se často bude snažit vám něco prodat a za žádnou cenu toho nenechá.

-----------------------------------------------------------------------------

Spoustu let už uvažuji, který typ nejvíce platí na mě. Jistě, většina lidí se uvidí v Občasných lhářích. Ale já myslím, že jsem někde mezi tím Občasným i Chronickým lhářem. Nerada lžu, ale spíš z pocitu, že by na to někdo přišel. Lhaní samo o sobě mi nepřijde jako velká věda a myslím si, že patřím mezi hodně dobré lháře a "vyhýbače", kdy umí stočit konverzaci tak, aby to nebyla přímo lež, ale ani pravda.

Nemyslím si, že jsem špatný člověk, ale jak bylo zmíněno u chronických lhářů, mívá to původ z prostředí ve kterém vyrůstali, kde bylo lhaní nezbytností. To je bohužel pravda a od svých dětských let až po teď a dále do budoucnosti jsem nucena kvůli určitým rodinným záležitostem lhát. Bohužel tato situace se už řešit moc nedá, spirála lží je už tak hluboko, že jen myšlenka dostat ze zpátky by znamenala katastrofické důsledky na mnoho, mnoho lidí.

Nicméně si myslím, že lhaní obzvlášť přátelům a blízkým není správné, člověk si komplikuje život mnohem více. Je fakt, že já nejsem zrovna odvážný člověk když přijde o odhalování krutých pravd, ale aspoň si tu pravdu trochu pozměním, aby byla mírumilovnější, nebo ji nahradím příjemnější lží. Každopádně se snažím, aby výsledek byl stejný a abych daného člověka nenechávala v nadějích, nebo v úplné tmě.

Doufám, že Vám článek přišel aspoň trochu zajímavý a je dost možné, že se k tématu lží jednou vrátím :).



Tetrisový efekt

10. září 2014 v 17:49 | Deine |  Snění a jeho zvláštnosti
Přeji všem hezký den! Už dlouho (až moc dlouho) jsem nenapsala něco co se týká snění. Tákže dneska vám představím pojem, který se k mému podivu nevyskytuje na českých stránkách i když je poměrně známý v angličtině. Jedná je o takzvaný "Tetris effect".


Tetrisový efekt patří mezi hypnagogické zvláštnosti o kterých jsem už psala ZDE a ZDE. Jedná se dobře známý pocit, který nastává po dlouhodobé opakované činnosti. Například, pokud jste celý den plavali, jdete večer do postele a ve chvíli kdy zavřete oči a začnete usínat tak cítite pocit plutí a nadnášení vody. Podobná věc se může stát i s pobytem na horské dráze, nebo rychlé jízdě autem.

Často se tyto pocity posunou až do fáze snů, kdy opět prožíváte tak zažitou činnost. Pokud celé dny pracujete, je dost možné, že ve snech začnete pracovat taky. Je to prakticky velice jednoduchý koncept, vaše mysl je tak pohlcena určitou činností, nebo pocitem, že se vám promítá i do nevědomí.

Z čeho ale vychází tak zavádějící název? Odpověď je snadná. V roce 1994 byl vydán článek, který popisoval zážitek muže, který hrál na Gameboyi pravidělně Tetris. Hra se stala tak pohlcující, že ve snech pravidělně vídal ty známé bloky, padající na ulice, snažící se zaplnit jakékoli geometrické tvary. Stromy a domy se i v reálném světe staly více než každodenními předměty, ale impulsem k tomu, aby mozek automaticky přemýšlel jaké bloky by tam nejlépe zapadly. Tím, že je hra založená na logice, určitých předepsaných a očekáváných tazích, mozek nemá problém tyto situace napodobit.

Tetrisový efekt je jeden z nejznámějších projevů videoher, které se podvědomě promítají do reálného i snového světa. Kromě této hry lidé popisovali i puzzle, šachy, nebo dokonce Rubikovu kostku.

----------------------------------------------------------------

Tento efekt můžu hrdě potvrdit nejen z obecně známých pocitů "houpání se na vodě", který si myslím, že každý z nás zažil, ale opravdu ze hry Tetris. Sice to nebyla ta původní retro verze, ale před pár lety jsem zhruba několika týdenní období, kdy jsem hrála na Facebooku Tetris sama i proti náhodným lidem (a byla jsem dobrá!). Potom se mi ale stávalo, že můj "spořič" v jakékoli situaci, kdy jsem chtěla vypnout mozek byl právě Tetris. Před spaním, ve snech, nebo i když jsem prostě se na chvíli zamyslela. Stalo se mi to i hrou kostek, která byla na Facebooku, ale to byl jiný level, to jsem viděla 4 stejné holuby a řekla jsem si, že jsou za 400 bodů :D.





Malý princ - Antoine de Saint Exupéry

4. září 2014 v 16:58 | Deine |  Knihy co doporučujeme
Zdravíčko. Nedávno jsem se vydala na strastiplnou cestu člení povinné četby, protože už mi skoro maturita šlape na paty :). A zatím ze všech knih se mi nejvíce líbil právě Malý princ. Vždycky mě zajímalo, proč to tak lidé chválí, proč to patří mezi nejlepší díla. Také jsem se setkala s názory včetně vlastní rodiny, kteří říkali, že je to nebavilo a přišlo jim to o ničem. Proto jsem byla zvědavá.

Jak mě se ta kniha líbila! Už od začátku to mělo své kouzlo, svoji magii.. Je to víceméně pohádka, ale má v sobě tolik krásných i smutných myšlenek o životě, tolik metafor týkajících se dnešního světa.


O čem to je:

Kniha začíná z pohledu letce, který havaroval v poušti a snaží se opravit své letadlo. Setká se s Malým princem, který přišel z jiné planety. Princ mu vypráví o své planetě a planetách, které navštívil. Celá kniha a popisování planet je metaforické znázornění přátelství, osamění, nesmyslnosti lidské pýchy a zlobě, o kráse a jedinečnosti věcí. Malý princ vypráví o své malinké planetce, kde mu vyrostla květina, kterou miloval a musel opustit, aby poznal ostatní planety.

----------------------------------------------------

Opravdu kouzelné dílo. Krásně napsané, má to aspekty štěstí, kdy si člověk uvědomí jak důležité je všímat si všech krás světa než budou pryč. Také to na mě působilo tak.. nádherně smutně. Na konci této krátké knihy jsem se ani já neubránila slzám. Pokud někteří z Vás tuto knihu mají a práší se na ni někde ve skříni a vy si říkáte zda to stojí za to... stojí. Šla jsem do toho s tím, že si to přečtu a už si na to nevzpomenu - opak byl pravdou :). Doporučuji na tisíckrát.

Citátky:

  • ,,Kde jsou lidé?" zeptal se malý princ. ,,V poušti je každý trochu osamělý..."
    ,,Osamělí jsme i mezi lidmi," namítl had.
  • "A tak ten, kdo byl poražen a znovu sbírá síly, je pro mne větším vítězem než ten, kdo se těší ze včerejšího vítězství jako lenivec ze sklizně, a spěje už jen k smrti"
  • "Netoužíme po věčnosti, ale nechceme se dočkat chvíle, kdy naše činy a věci náhle úplně ztratí smysl. V takové chvíli se ukáže prázdnota, jež nás obklopuje..."
  • ,,Bral vážně bezvýznamná slova a byl proto velice nešťasten."
  • "Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné.,,

http://holtproduct.files.wordpress.com/2010/11/petit-prince.jpg