Červen 2014

Test emoční inteligence (eng)

30. června 2014 v 22:16 | Deine |  Ostatní
Zdravíčko, nedávno jsem si dělala jeden z psychologických testů a docela mě zaujal. Jedná se o test emoční inteligence, nebo anglicky "Empathy Quotient - EQ". Zjišťuje se tam jak vnímaví a empatiční lidé jste, jak reagujete na okolí, společnost, jestli umíte rozeznat různé společenské situace..

Tento test je v angličtině, protože ten český je placený, ale myslím, že pokud se aspoň trochu v angličtině orientujete, tak s pomocí slovníku by to neměl být problém :). Můžete mít skóre 0 - 80, s tím jen 30 je taková zlomová hranice, kdy pod 30 už to naznačuje že máte nedostatek, nebo sklony k autismu nebo Aspergově syndromu. Já osobně dostala výsledek 21, což pro mě není tak překvapující vzhledem k tomu, že nejsem moc emočně založený člověk :). Mamce například vyšlo 54, což je podle mě slušný průměr.

ODKAZ


Můj screen výsledku:




Originalita není o tom být první

29. června 2014 v 20:41 | Deine |  Naše myšlenky
Originalita je většinou definována jako něco nového, neokoukaného, co nikomu nezkřížilo mysl. Dle mého názoru je to jinak.

Být originální nepotřebuje nic jiného než být sám sebou. Nepotřebujete brilantní vynález, ani nápad, který nikdy nespatřil světlo. Stačí jednoduše dát do nápadu a tvorby svoji osobnost. V této době je opravdu složité najít něco co už jednou někde nebylo - schémata se opakují, určité vzorce zůstávají stejné. Vidíme to na seriálech, v knihách.. některé jsou takzvané "klišé", stereotypní situace, které už tu byly opravdu mnohokrát. Ale málokterá tvorba je opravdu, definitivně originální. Dělá je to o něco horšími? Ne.

Tyto blogy - články. Věci o kterých píšeme většinou nebývají orignální - určitě se našel někdo kdo o nich už v minulosti psal. Ale tím, že do nich vkládáme něco svého, pohled, styl psaní... děláme je originálními. Já ráda píšu své názory, úvahy, věci co mě zajímají.. ano, často mám zdroje, informace nepřicházejí z ničeho. Ale píšu je vlastními slovy, protože nikdo jiný než já by je nedokázal sepsat tak, aby to bylo perfektní. Aspoň ne pro mě.

Originalita nekončí u toho být první. Stačí abyste se na tom podíleli opravdu VY. A tím nemyslím jen fyzicky, ale hlavně mentálně, vložit do toho vlastní kouzlo, sám sebe. Protože to bohatě stačí - každý je unikátní, nikdo na planetě není a nebude přesně jak vy. A to dělá vás, i vaši tvorbu originální.



Fata morgána

24. června 2014 v 21:00 | Deine |  Záhady
Určitě jste někdy slyšeli o fata morgáně. Záhadný, avšak fyzikálně vysvětlitelný jev, který nastává převážně v pouštích, nebo v polárních oblastech. Většina lidí si myslí, že se jedná o určitou iluzi způsobenou vysokým horkem. Což je docela pravda, ale pojďme si to přiblížit.

Fata morgána je jednoduše optický jev v atmosféře, který je způsobem teplotní inverzí. Co je to teplotní inverze? Jedná se o stav, kdy s přibývající výškou teplota vzduchu neklesá, ale stoupá. Pro lepší představu: kdybyste vylezli uprostřed letu na křídlo letadla a bylo tam na plavky, tak je to pravděpodobně ono (což se ale překvapivě nestává).

Vysvětlení, proč lidé v hluboké poušti viděli oázu není tím, že by se jejich mozek přehřál a vykazoval halucinace, ale skutečný obraz! Jedná se o objekty zrcadlící se díky již zmíněné teplotní inverzi. Poutníci vidí oázu, ale i když se blíží, oáza je stejně daleko, až nakonec úplně zmizí. Jedná se o určité indexy lomu, které odvrací sluneční paprsky k pozorovateli a tudíž tvoří iluzi.

Určitou fata morgánu zažíváme i my, kdy vidíme na silnici takové "mlžení" a dojem vodního povrchu když je hodně teplo. Tady se jedná o odraz modré oblohy. Nad asfaltovou silnicí je větší teplota a menší hustota vzduchu. Světlo do těchto míst projde rychleji než ostatními "chladnějšími" místy. Oko člověka je zachytí a tvoří ten jistý chvějivý dojem.

Vidění oáz v poušti je vlastně to stejné jako u asfaltové silnice, akorát ve větším měřítku. Toto vysvětlení je tzv. spodní fata morgána, jejíž název vychází právě z vnímaní iluze zespod, těsně nad povrchem. Existuje i horní fatamorgána, která se vyskytuje v polárních oblastech, kdy naopak objekty vidíme z horního úhlu, tudíž výše, než by reálně měly být.

Horní fatamorgánu můžeme často vidět v Messinském zálivu. Když se nad teplou vodou vyskytuje vrstva teplejšího vzduchu, vznikají "vzdušné zámky", které pak následně mizí. Dle legendy v těchto zámcích bydlí mýtická sestra krále Artuše - Morgana Le Fay, podle které je tento jev pojmenován.

(Snažila jsem se shrnout všechny poznatky, není vyloučeno, že jsem něco špatně pochopila a mýlím se. V tom případě bych ocenila pomoc při opravě mých chyb.)




Klik C.Č pro více fotek

Internet

22. června 2014 v 22:00 | Deine |  Historie
Co je to za divné zařazení? Historie? Jo, historie internetu. Tak nějak jsem před chvílí měla nostalgickou chvilku nad tím jaký byl internet když jsem se k němu poprvé dostala, což bylo v roce 2006. Než se vydáme na vzpomínkovou cestu, připomeňme si o čem vlastně internet je.

Historie

Jedná se o celosvětový systém propojených sítí, které spolu komunikují pomocí protokolů. Jedná se o výměnu dat. Jeho první myšlenka vznikla už v roce 1946 a první uskutučnění tohoto "vzájemně komunikujícímu systému" bylo v roce 1958 agentura ARPA. Celá léta se používal na primitivním základu pro armádní účely a setkání s veřejností začalo až v polovině 90. let.

Internet v ČR měl největší rozmach až na přelomu roku 2007/08, kdy v listopadu 2007 mělo připojení 37% domácností a na jaře 2008 už 90%.

----------------------------------------------

Jak jsem už zmínila, ke mě se přístup k internetu dostal už v roce 2006. Ale doopravdy, co lidi dělali?! Když nad tím přemýšlím, tak toho na internetu tak moc nebylo - sociální sítě byly na úrovni Libimseti.cz a stránky obecně stály docela za prd, přiznejme si to. Vzpomínám si jak jsem si v roce 2006 založila blog, který byl celý růžový a skládal se z třypivých nápisů, neschopnosti vytvořit rubriky a pamatuju si, jak mě někdo učil jak KOPÍROVAT OBRÁZKY. To je tak surrealistické když nad tím teď přemýšlím.

Někdy kolem roku 2008, kolem svých 13tých let jsem se začala zajímat o nadpřirozeno, duchovno a hlavně Lucidní snění (LD). V té době, nebylo na internetu NIC. Pamatuju si jedno aktivní fórum o LD, asi tři webovky a zbytek bylo jen to samé dokola zkopírované. Jediná kniha v češtině o LD byl zákládní výzkum Stephena LaBergeho, který lucidní snění pomocí experimentů potvrdil. A to jsem si tehdy koupila, anglicky jsem moc nerozumněla. Jeden z důvodů proč jsem pak založila tento blog a pár předtím, chtěla jsem udělat vlastní materiály pro lidi, kteří na tom byli podobně. Teď je to samozřejmě jednodušší, lidí se více, stejně jako materiálů a knih. Na druhou stranu je fajn vidět knihy "Lucidní snění pro začátečníky" a koukat na rady a tipy na které jsem si musela přijít sama.

Mrkněme jak vypadaly některé známé stránky v mém začátečnickém roce - 2006. Heslo tehdy bylo "praktické a hranaté"

Většina cool lidí samozřejmě používalo úžasný Internet Explorer. A spolu s ním i naše slavná hranatá Wikipedie..


Google, který v té době byl pro mě velká neznámá (cool lidi používali seznam).

Youtube se svým hranatým vzhledem (ale aspoň bez Google+)



Seznam se kupodivu až tak nezměnil... ale přidal se k trendu "hranatá už není cool" + více reklam.

A samozřejmě samotný Blog.cz. Tato fotka si nejsem jistá z kterého roku je, ale jsem si jistá, že jsem zažila vzhled, který byl před "zeleným designem". Blogy kdysi byli jednoduché a byly moderní. V dnešní době mi přijde, že vydrželi ti "nejsilnější" a řekla bych, že i kvalita o dost stoupla. Pamatuju, jak se lidi prostě smířila s tím základním vzhledem, nemohli jste blokovat komentáře, neexistovaly nějaké opatření, nebo propagace.. prostě lidé si našli ostatní a chodili tam. Ugh, pamatuju si SBéčka :D.



Internetový poustevník a jeho vzrušující život v hlavě

21. června 2014 v 18:33 | Deine |  Naše myšlenky
Hlasy v hlavě. Jedna z geniálních věcí co náš mozek nabízí. Nemyslím tím schizofrenii, to fakt ne. Ale jen ten fakt, že si můžeme vybavit konverzace, hlasy jiných lidí a hlavně - mluvíme si v hlavě pro sebe, jen si to přiznejme.

Ať už je to nevědomě v podobě vzpomínání si na určitou informace, nebo vědomě, když se nám stane něco tak trapného, že si řekneme "Tohle jsi pěkně podělala, pro příště se radši na ulici neukazuj". Vlastní vnitřní hlas je skvělým společníkem když jste doma sami a vede to k mluvení se sebou. Teda spíš vymýšlení si různých potencionálních konverzací a odpovídání na ně. Nebo jsem to jen já? Okay...

Vlastně mě párkrát můj hlas v hlavě docela zradil, když jsem si vedla jednu ze svých vnitřních myšlenek/koverzací když zrovna venčím, nebo jdu do obchodu a pak se přištihnu, že si mumlám věci pro sebe jako nějaký blázen. Musí na mě být vskutku úžasný pohled. No jo, to se stává nám, internetovým poustevníkům.

Jediná výhoda co z toho mám je asi ta, že všechny mé vnitřní vědomé hlasy jsou v angličtině, vzhledem k tomu, že angličtina je k mému srdci blíže než tento jazyk. Jasně, pokud vzpomínám na nějaké věci do testu, tak to mozek dělá automaticky, ale takové to "Být či nebýt, toť otázka" probíhá anglicky.

Co z toho vyplývá? Pokud mě někdy potkáte na ulici jak blábolím pro sebe anglicky, tak nejsem blázen (až tak). Jen si povídám s hlasy v hlavě! Okay, to nezní o moc lépe.. Prosím nevolejte na mě psychiatra.

http://4.bp.blogspot.com/-ZukduaIO0Ss/TlU1BSHXwgI/AAAAAAAAAaw/oXoYwendeeY/s1600/tumblr_lobuclW4kq1qzep1ro1_500.jpg


Přátelství

17. června 2014 v 13:54 | Deine |  Naše myšlenky









Po měsící zase vylézám z nory! Tentokrát jsem pro to i měla docela důvod - škola končila, bratr se ženil, slavila jsem narozeniny - více socializování než mám normálně za celé měsíce :D.

Všechny tyto nedávné události, které zahrnovaly přítomnost mé rodiny, mých přátel mě přinutily přemýšlet... Celý život jsem měla v sobě určité přesvědčení, které nebylo nutně depresivní, nebo pesimistické, ale brala jsem ho jako fakt. Byla jsem vždy přesvědčená, že mí přátelé hrajou v mém životě větší roli, než já v jejich. A není to tak, že by mi to nedávali najevo, nebo že by ke mě bylí odměření, ale vždycky jsem si to myslela. Že mi na mých přátelích záleží více, než jim na mě. A brala jsem to jako skutečnost, nic co bych jim měla vyčítat.

Vždycky jsem brala, že jsou kolem mě lidé, kteří jsou nenahraditelní svou osobností a charakterem a bez kterých by nějaká akce prostě nebyla ono. A já jsem si vždycky přišla jako ten člověk do počtu, charakterem až tak nezajímavý, nahraditelný. Ale když jsem slavila narozeniny, nebo i když se někdo staví aby pokecal, zašel do čajovny, nebo ven začala jsem to cítit.. jinak. Můžu upřímně říct, že mě překvapilo že všichni lidé co jsem pozvala se dostavili a byli rádi... že tam jsou. Najednou jsem se necítila jako kamarád do počtu, ale jako někdo koho si lidé váží a považujou ho za součást společnosti.

Vím, že to zní hloupě, od toho přece kamarádi jsou. A já to vím, jenom... jsem to prostě vždycky vnímala jinak. Byla to taková součást mě, že mi to nepřišlo divné, prostě jsem to brala jak to je a stačilo mi to. Ale mýlila jsem se.

Tímto článkem tedy chci poděkovat aspoň symbolicky všem lidem, kteří mají ty nervy a energii semnou trávit čas. Vzhledem k tomu, že tento blog je víceméně anonymní, tak to můžu odkázat aspoň Arwen, která ač je daleko, tak ji považuju za jednoho ze skvělých lidí, které jsem měla tu příležitost poznat a vážím si toho, že to vnímá podobně :). A také své téměř nejstarší a nejlepší kamarádce Nikče, která to semnou táhne už přes 10 let a vím, že se na ni můžu spolehnout... a taky dalším kamarádům, kteří mě přijali mezi sebe a považujou za cenného člena společnosti, což je víc než jsem si před pár lety mohla vůbec představit. Jsem člověk, který neumí za věci bojovat a který je ochotný nechat lidi jít, jen aby byli šťastní. A proto jsem ráda, že zatím neodcházejí a nejsou unaveni z mé maličkosti, která je skeptická, sarkastická, někdy vysoce asociální a až moc opatrná.

Díky :)