Duben 2014

Útěk od reality jako pohlazení po duši

20. dubna 2014 v 0:14 | Deine |  Naše myšlenky
Psát je někdy složité. Člověk má mnoho myšlenek, ale jakoby je nemohl uchopit. Jako motýlí křídla ve vánku větru..

Někdy je fajn prostě psát a nevědět o čem. Čím dál více preferuji styl kdy nemám ani nadpis článku dokud ho nedopíšu. Nevím kam tohle směřuje, ale věřím že najdu svůj cíl. O prokrastinaci jsem už mluvila, ale co stojí za samotným konceptem utíkání od reality a rozplytování vlastních myšlenek? Čtení zajímavých knih, sledování dobrých seriálů a hraní pohlcujících her. Co nás přivádí k té asociální potřebě být sami a prostě.. vypnout?

U každého je to jiné. Někteří se snaží zapomenout. Jiní se snaží ponořit do světu, který je zajímavější než je ten jeho. U mě to bývá obojí. Je o tolik jednodušší nechat se obklopit zdmi příběhů, které někam směřují a charakterů, které dávají naprostý smysl. Někdy vyhledáváme nebezpečí a adrenalin amerického filmu a jindy se kocháme ideálními vztahy jak romantickými, tak i rodinnými. Vidíme lidi činit správná rozhodnutí a pokud ne, vidíme jejich snahu a úsilí své chyby napravit. Všechno dává perfektní smysl.

Ale život je mnohem více komplexnější, než dějová linie knihy, nebo seriálu. Není možná tak napínavý, ale je rozhodně složitější. Musíme činit rozhodnutí, která možná nejsou tak epická jako záchrana života, nebo světa, ale v našem malém vesmíru jsou všechno. Školy, vztahy. Na první pohled jednoduché otázky, jedoduchá témata.. Ale pravda je jinde. Abych citovala jednu postavu ze seriálu (jak ironické) "Kéž by odpověď byla tak jedoduchá jak se zdá otázka." Čím více se blíží určité termíny, určité... slepé ulice, na jejichž konci není nic jiného než vy a otázka stojící v cestě, co uděláte? Buď odpovíte... nebo si sednete na ulici a budete dělat, že vůbec nemusíte jít kupředu.

Utečete.

Moje články mívají pointu, že ano? Jo, měli by mít. A víte, že zatímco to píšu, nemám tušení jaká by to měla být? Člověk.. tak komplexní bytost.

Někdy nejspíš potřebujeme utéct od reality. Mít ten kousek světa, který se naprosto ponoří do problémů těch amerických krasavců. Mít tu bezpečnou bublinu. Člověk se cítí.. provinile, ale tak nějak.. odpočatě. Aspoň na chvíli. Vzít si ten den volno a prostě nedělat nic. Nemyslet na nic. Proplouvat fiktivními světy, melodiemi písní, které jsou nám blízké a řádky, které vypravují příběhy, které lahodí našemu oku a duši.

My víme, že ta bublina netrvá věčně. A že se dřív nebo později budeme muset zvednout a jít do toho složitého, reálného světa. Najít odpovědi a někdy.. najít i ty správné otázky. Hádám, že nám nic jiného nezbývá, že ano? Ale prozatím.. Užijte si to. Utečte od reality. Jenom na krátkou chvíli.. se zastavte a nechte se unést.



Bring Me The Horizon - Can You Feel My Heart

1. dubna 2014 v 17:26 | Deine |  Písničky s duší
Zdravím!

Ták jsem přemýšlela, jestli se nenajde v mém repertoáru nějaká písnička, která by měla zajímavou myšlenku. Pro mě je jich mnoho, ale člověk má tendence je přirovnávat k vlastním situacím, takže na konci stejně je jen píseň, kterou si člověk přirovnal sám k sobě. Chtěla jsem najít něco, co vysílá... čistou myšlenku, pro všechny stejnou.

No, předem chci říct, že se to buď bude líbit někomu hodně, nebo vůbec :D Je to takový ten trochu tvrdší styl hudby (metalcore) a musím říct, že od Bring Me The Horizon mám ráda asi tři písničky, sama nejsem fanda uřvané hudby, i když na určitých místech mi to nevadí. Každopádně, určité pasáže toho textu jsou mi velice známé, s různými pocity, nebo pohledy na svět. Vím, že v češtině je pro to nějaký název.. ty věci, co se vzájemně vylučují, kontrasty. Každopádně, mám ten song ráda :).



Překlad:

Slyšíš to ticho?
Vidíš tu tmu?
Opravíš to, co je rozbité?
Cítíš, cítíš mé srdce?

Pomůžeš beznadějným?
No, prosím na kolenou,
Zachráníš mou bastardskou duši?
Počkáš na mě?

Omlouvám se, bratři, moc se omlouvám, lásko,
Odpusť mi, tati, miluju tě, mami.

Slyšíš to ticho?
Vidíš tu tmu?
Opravíš to, co je rozbité?
Cítíš mé srdce?
[x3]

Bojím se sblížit a nesnáším samotu.
Toužím po pocitu necítit vůbec nic.
Čím výš se dostanu, tím hlouběji se potopím.
Nemůžu utopit mé démony, vědí, jak plavat.

Cítíš mé srdce?

Slyšíš to ticho?
Vidíš tu tmu?
Opravíš to, co je rozbité?
Cítíš, cítíš mé srdce?