Prosinec 2013

Všechno nejlepší k narozeninám.. 4 roky

28. prosince 2013 v 14:47 | Deine & Arwen |  Oznámení

Drazí přátelé...

tento blog dnes slaví narozeniny. Další rok, tentokrát 4. v pořadí. Další rok a stále jsme tady. Přesně před 4mi lety jsem se já a Arwen rozhodly na ICQ, že založíme blog. Myslím, že ani jedná z nás si nepředstavovala, že i po čtyřech letech to potáhneme dál :o).

Každý rok mám pocit takového zadostiučinění, že jsem dosáhla spolu s Arwen něčeho důležitého. I když je to "jen" blog, stránka, která není nijak populární, tak přece je to něco co nám přirostlo k srdci, je to stránka, kde sdílíme naše pocity, myšlenky, zajímavé věci co nám zaujmou. Tento blog nikdy nesloužil k ničemu jinému než filtrování našich vlastních zájmů a myšlenek a podsouvání je dál, tedy Vám, návštěvníkům :).

Je fakt, že tento rok byl více líný než jiný a nemůžeme z toho vinit nikoho jiného než nás samotné. Prokrastinace a lenost se holt posunula na jiný level :D. Ale doufám, že blog půjde dál a s ním i mé přátelství s Arwen :). Jsem vděčná za to, že jsme se poznaly a myslím, že tento blog rozhodně pomohl utužovat a zůstat při sobě i když nás rozděluje velká dálka a některé neshody názorů (podstatné a velmi důležité hádky na téma anime seriály a podobně :D). Celé roky i přes to všechno jsme vždy měly blog, a přes sebevětší vzájemnou hrdost po hádce - vždy jsme se daly do řeči někdy díky tomu, že jsme něco dávaly na blog.

Toto léto se nám naskytla skvělá příležitost a měly jsme možnost se poprvé za ty roky setkat osobně. Sbalila jsem věci a vydala se na svoji první cestu vlakem přes celou republiku a strávila krásný prázdninový týden s tímto človíčkem, který vlastní na můj vkus až moc vysokých bot a pije velké množství kafe :D. Ale nelituji ničeho, jsem vděčná.


K statistikám, tenhle rok jak jsem řekla byl článkově chudý, pouhých 55 článků což je oproti loňským 129 úplná ostuda :D. No snad se napravíme. Minulý rok jsme v počtu návštěvníků dosáhli čísla 34 502 a nyní... 47 711. Třináct tisíc nahoru je skvělé když pomyslím na naši lenivost a na náš první rok, který přinesl tehdy "pouhých" 2000 návštěvníků. Jsem ráda, že pořád si k nám někteří najdou svoji cestu.

Nejpopulárnější článek je článek o Slendermanovi, který se záhadným způsobem dostal mezi první výsledky na googlu a díky tomu pořád přibývají zajímavé i podivuhodné komentáře, které tvoří polovinu mé momentální zábavy na tomto blogu :D.

Takže tímto Vám chci poděkovat za VŠE, za komentáře, návštěvy. I malý komentář potěší, i ta statistika, která ukazuje nejčtenější články zahřeje u srdce. Představa, že jsou tam venku lidé, kteří si najdu tu chvíli času aby si přečetli naše články... fascinující.

Děkujeme.

http://teenlitrocks.com/wp-content/uploads/2013/09/tumblr_m3idbwnxZu1r5sp3io1_500.jpg



Šťastné a veselé Vánoce

24. prosince 2013 v 8:00 | Deine & Arwen |  Oznámení

Zdravím přátelé!

A je to tu zas - ten čas roku, který by měl být odrazem klidu, rodiny a přátel a přitom je to spíš stres od dárků, marné čekání na sníh a radost z toho, že bude spousta jídla nemám pravdu?

I přes to vše bysme si měli vzpomenout na vše bysme měli být vděční za všechno co se nám dobrého tenhle rok stalo, podívat se na rodinu a přátele a být vděční, že jsou tu s námi. Užít si toho kapra a salát a vidět radost v očích lidí, které jste podarovali. Všechny tyto drobnosti jsou něco co se často v tento vánoční čas přehlíží. Je fakt, že ani já necítím tu pravou vánoční atmosféru, ale musíme se o to aspoň pokusit. Přece jenom se to neděje každý den.

Tímto Vám chci popřát co nejlepší strávení svátků a Vánoc. Mějte pevné nervy, nastavený úsměv a s chutí do toho :).

Deine & Arwen

http://fc06.deviantart.net/fs71/i/2011/339/d/c/2011_christmas_by_shichigoro756-d4i9uxi.jpg

Řetězec obav

20. prosince 2013 v 9:00 | Deine |  Naše myšlenky
Každý se nečeho bojíme. Každý má někdy strach. Malý nebo velký, vždy je tam. Ať se jedná o strach z pavouků, nestihnutí autobusu, nebo budoucnosti vždy je tam.

Celý život je řetězec obav.



Neuvědomujeme si to, ale když se nad tím zamyslíme, už od dětského věku tu bylo něco co nás znepokojovalo. Bubáci? Potrestá mě rodič? Pak jsme na základní škole a bojíme se zase. Nechci dostat špatnou známku, pustí mě maminka ven tak pozdě? Hledáme sami sebe, snažíme se zapadnout, snažíme se najít místo ve světě.

Jdeme na střední s pocitem strachu, že musíme zapůsobit na nový kolektiv, to je přece známka, která zůstane nejdéle. Pak máme strach ze změny, z nových předmětů, učitelů, uklidňujeme se tím, že až budeme tak ve třeťáku tak už budeme všemu rozumnět a všechno bude v pohodě. Ale najednou mrkneme a kde jsme? O dva roky starší, na místě, kde jsme si mysleli, že budeme už profíci a bez starostí a je tu stále. Stále tomu nerozumíme, stále se snažíme zapadnout, stále se bojíme toho co bude dál. Najednou ze všech stran slyšíme "Četla jsi ty knížky na maturitu? Kam vlastně jdeš na výšku? CO CHCEŠ V ŽIVOTĚ DĚLAT?" Zahlceni otázkama, které končí vzadu naší mysli, vykukují čas od času a my se sami musíme ptát "Co chci?" A nevíme, bojíme se, že zvolíme špatně, že vkročíme do neznáma.

Jak má člověk vědět co od života chce? V 15 letech, kdy vybíráme střední, nebo v 19 kdy vybíráme výšku, nebo práci? Všichni to chtějí vědět, ale málokdo opravdu ví co chce.

Jsme mladí, nerozhodní a máme strach.

A přece jsou tu chvíle štěstí, chvíle kdy jsme se svýma oblíbenýma lidma na oblíbených místech, to jsou ty chvíle kdy zapomeneme. Ty chvíle, které všechny obavy vyrovnávají. Bohužel i s přáteli a vztahy přijdou obavy. Ale dokud jsme s nimi a užíváme si šťastného momentu, nic nás netrápí, všechno nám připadá jednodušší.

Asi to tak má být, asi se máme bát. Všechno se musí vyrovnat. Kdyby nebylo nic špatného, nemůže být nic dobrého. Proto si musíme vážit chvil, které máme, chvil, které nás dělají šťastnými, i kdyby to měl být šálek čaje, teplá postel, nebo přátelé. Dokud MŮŽEME tak si toho musíme cenit. A nenechat se zaplavit obavami. Vždy tu jsou, budou. Ale nikdy není na škodu vpustit trochu flegmatismu a optimismu do svého života. Trochu té spokojenosti. Toho štěstí. Není to nakonec nejdůležitější?



Red Beach - China

16. prosince 2013 v 12:00 | Deine |  Příroda
Pokochejte se nádhernou přírodou Číny, tzv. "Red beach" neboli Červenou pláží. Nachází se v Panjin, Liaoning Province, China. Není to pláž písková, ale jedinečnou barvu tvoří červená trává, které svoji ohnivou barvu má nejvýraznější na podzim.

http://25.media.tumblr.com/c7684b40b27d0d453ad3349a0257404f/tumblr_mmgpn6sLzR1rw872io2_r2_1280.jpg

http://cheapworldtour.com/wp-content/uploads/2013/08/Panjin-Flame-Red-Beach-China.jpg

http://www.absolutechinatours.com/UploadFiles/ImageBase/panjin-red-beach%20(14).jpg

http://i895.photobucket.com/albums/ac160/letsshall/4th/panjin-red-beach-china-1.jpg


Falešné vzpomínky

9. prosince 2013 v 11:38 | Deine |  Naše myšlenky
Zdravíčko! Vánoce se blíží, nic v mojem případě není připraveno :D.

Jednou jsem přemýšlela o tom jak vzpomínky, které jsou vzdálené někdy vůbec nemusí odpovídat pravdě, nebo nemusí být vůbec naše. Náš mozek každý den pojme tolik fantazíí, informací a myšlenek, že po dlouhém čase nemusíme mít vůbec přehled co byla realita a co ne.

O čem to blábolím? Tak například rodina vám celý život od mala vypráví příběh o tom jak jste jako malí dostali pěkné kolo, jak vedle vaší postýlky stál starý stůl a jak vám někdo zpíval ukolébavky na dobrou noc. Po letech a letech omývání stejného příběhu ho máte tak osvojený, že začnete říkat "to si pamatuju" i když to není pravda a jenom znáte ten příběh tak dobře a váš mozek vytvořit obraz té situace tak jasně, že si myslíte, že je to vaše vzpomínka.

Často se mi stává, že někomu vyprávím příběh například mé kamarádky, co se jí stalo a kde byla. A někdy opravdu váhám, zda jsem tam byla s ní, nebo jen ten příběh znám tak dobře. Člověka to zmate a pokud nemáte nikoho kdo by vám opravdu potvrdil, že jste tam byli tak jste "nahraní". Obzvláště se vzpomínkami z dětství.

Nejhorší je pro mě otázka "Jaká je tvoje první dětská vzpomínka?". Upřímně? Nemám ponětí. Ano, pamatuju si jak jsem dostala pěkný dárek když mi byly 4 roky a co mi maminka říkala jak jsem byla malá, ale nevím jestli to všechno nemám z vyprávění, nebo rodinných videí, kterých máme doma hodně. Všechny ty situace jsou mi blízké, protože jsem na nich byla a zažila je. Ale pamatuju si je opravdu, nebo jen technologie vyryla tuto nahrávku do "falešné" paměti? Kdoví.

Další situace jsou sny. Jistě, pokud se vám zdá o obřích kudlankách, které převzaly vládu nad světem tak si můžete být i po dlouhé době jistí, že to byl sen. Ale co se týče podstatně reálných snů, které zahrnují uvěřitelné sitauce a lidi, které znáte tak už to není tak jisté. Znáte ten pocit, kdy prožijete dobrodružší ve snu s někým koho jsem podstatně dlouho neviděli a když je konečně uvidíte máte pocit, že to vlastně nebylo tak dlouho, však jste byli spolu před časem v té kavárně, nebo jste ho viděli na ulici! Oops. Neviděli.

Co z toho vyplývá? Ani vlastní paměti a mozku se nedá až tak věřit. S dnešní technologií a vyprávěním se mozek může zmázt a pokud je tam ten obraz, ta myšlenka dostatečně dlouho, mozek zapomene, že to vlastně není vaše a bude to považovat za legitní vzpomínku.

V těchto případech je nejlepší si zážitky psát, ale popravdě - komu se chce každý den psát každou maličkost svého života. Já osobně nikdy deníkový člověk nebyla, ale je fakt, že mám v mobilu jednu chytrou aplikaci, která to trochu hradí. Kdo by měl zájem - aplikace Memoires - jde o aplikaci formu deníku, nebo zápisníku, kde si můžete zapsat vaše zážitky, poznatky, přidat fotky, nebo lokaci. Já si tam píšu obsáhlé zážitky, které vím, že bych její detaily mohla časem zapomenout.

Doufám, že nestresujete nad Vánocemi a užíváte si počátek té vánoční nálady :).