Listopad 2012

Spirály

29. listopadu 2012 v 18:45 | Arwen |  Symboly
Znáte to.. nudíte se, jen tak si čmářete. Ani nepřemýšlíte o tom co chcete kreslit. Prostě něco vytvoříte. Hodně to o vás vypovídá. Občas je to také jasné na první pohled, co se vám honí hlavou, někdy je to třeba ukryto v nějakých symbolech, které se u vás častěji oběvují.

U mě je to třeba taková spirála.


Je to energetický zářič. Záleží také na směru točení spirály. Je to pradávný keltský symbol.
"Předpokládá se, že symbolizuje cestu z vnitřního světa k vnější duši nebo do vyšších duševních úrovních; představuje růst,rozšíření a vesmírnou energii, to závisí na kultuře, která ji použila. Ve starověkém Irsku se používala jako symbol slunce." dozvíte se o spirále a dalších symbolech na :

www.symboly.mysteria.cz


Spirál máme dokonce několik druhů...

Dvojitá spirála

"Tento symbol jsou vlastně dvě spojené spirály, které jsou po směru hodinových ručiček. V době bronzové se často Dvojitá Spirála používala jako ornament na umělecké předměty všech druhů. Ve starověkém Řecku byl tento symbol běžný na vázách a amforách, a často znamenal vodu nebo moře. Jedna teorie říká, že Dvojitá Spirála představuje znak rovnodenosti, tedy čas kdy je den a noc stejně dlouhý."

Zkrátka nám zobrazuje rovnováhu, vyrovnanost...



Spirála života

"Symbolizuje narození, smrt a další život. Znak je nakreslen jednou nepřerušovanou čarou a tím pádem je hodně podobný kruhu nebo Uroborovi (významově také trochu Fénixovi). Jedná se o starý Keltský symbol."



Už hodně dlouho si kreslím různé spirály.. je tedy zajímavé dozvědět se co vlastně představují.
Dalším zajímavým symbolem, který si často nevědomky kreslím je:

Triskelion- se našel v před Kolumbovské Americe a v Evropě v Době Bronzové. V Evropě je tento symbol úzce spojen s různýmy keltskýmy kmeny. Triskelion se používal jako symbol cyklů života ve třech sférách vlivu v materiálním světě. Tyto tři sféry (země, moře a nebe) představovali tři aspekty ze kterých je složen každý předmět. Každý z těchto aspektů se "vylévá" ven a pak se vrací zpátky na místo odkud začal. Tento symbol se také používá jako symbol Druidských Lesních Božích Sester: Fotla, Eiuru a Banba. Irsko, původně Erin, je pojmenováno právě po Eriu. Také představuje wicca Lesní Bohyně Matky: Panna, Matka a Babizna.
Frank Waters, antropolog, který studova Indiány kmene Hopi a jejich kulturu, napsal, že zrcadlově převrácený Triskelion byl používán Hopii v Arizoně. Jeho význam byl něco jako: příchod domů, nebo několik návratů. Waters vysvětlil Triskelion jako migraci kmenů nebo cyklus přírody.

Nekreslím ho přesně v této podobě, ale jsiá podobnost tu je...


A co kreslíte vy? ... A co to o vás prozrazuje?








Smysl života

26. listopadu 2012 v 20:35 | Deine |  Naše myšlenky
Dobrý večer! Chtěla jsem tu jen přidat písničku a jako obyvkle jsem úplně obrátila a rozhodla se napsat pořádný článek. Máme tu spousty článků o několika stranách člověka, o přetvářce, lžích, lidské povaze... Ale žádný o té věčné otázce. Otázka, kterou si člověk v určité fází života začne klást. Jaký je smysl života?

Hodně jsem nad tím přemýšlela, mluvila o tom včera při čaji s mou nejlepší kamarádkou. A chci také podotknout, že mě inspirovalo kromě toho rozhovoru a myšlenky samotné také video od jistého britského youtubera, kterého sleduji a který prakticky tuto myšlenku vyjádřil v jednom svém videu na které vás s radostí odkážu :) ZDE A ač jde vlastně o stejnou myšlenku, ráda bych to vyjádřila po svém.

Každý se v životě určitě aspoň jednou ocitl v momentě, kdy jsme se sami sebe ptali "Jaký je můj účel? Co je smysl toho všeho? Co mám vlastně dělat dál?" A většinou jsme zůstali bez odpovědi a šli dál. Myslím si, že každý člověk si potřebuje uvědomit jednu věc. Žijeme jen jednou. A nemyslím tím riskovat náš život na každém rohu. Ale ... každý máme sny. Každý máme myšlenky na věci a činnosti, které bychom chtěli aspoň zkusit. Ale něco nám brání. Společnost, která nám říká, že toho nedosáhneme. Rodina, která nám říká, že na to nikdy nebudou peníze. My sami, kteří si říkame, že na to prostě nemáme...

Ale jsme lidé. Děláme chyby. Ne každé naše rozhodnutí je správné. Ale přináší nám zkušenosti a nové lidi do života. Vzpomeňte si, určitě také máte přátele, které nebýt nějaké akce, nějakého rozhodnutí byste možná nikdy nepoznali! Říkejte tomu osud, náhoda... mě je to jedno. Ale je to tak. A proto bysme měli stát za vlastními sny. Chtít něco a zkusit, aspoň zkusit toho dosáhnout. Mohou to být činnosti, nepatrné věci. Ale pomůže nám to stát se tím člověkem na kterého se budeme jednou do zrcadla dívat s tím, že jsme na sebe aspoň trochu pyšní.

Musíme si uvědomit, že jediné co nám stojí v cestě mezi námi a naším cílem jsme my. Je to naše přesvědčení, naše mysl. "Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody." Je to strach co nás drží zpátky. Strach a společnost, která nám neustále připomíná, že jediný náš cíl je studovat -> pracovat -> mít děti -> zemřít. Ale víte co? Tohle není to co chci já. Já chci mít vzpomínky, chci mít věci na které jsem ve svém životě pyšná.

Problém dnešní doby je, že škola, televize.... to všechno nám strašně omezuje kreativitu a tvořivost. Říká nám jak se máme chovat, co máme dělat a jakým způsobem máme přemýšlet. A většina lidí prostě jde s davem, bere to tak jak to je a dál nic. Ale podle mě by lidé měli přemýšlet, měli by tvořit, měli by... umět přemýšlet o nekonečnu. Protože tak geniální lidské bytosti jsou. Můžeme dosáhnout všeho, všeho co chceme. Jenom se musíme odhodlat. Stačí začít malými krůčky, čím lépe se budeme cítit, čím více sami sebou budeme, tím více si budeme jisti dalšími věcmi.

Není to lehké, ale opravdu to tak je. Já sama nejsem příklad člověka co si plní sny. Ale teď poslední dobou pozoruju určitou inspiraci v tom všem kolem. A pokud nemohu udělat více, tak tu inspiraci aspoň budu šířit do světa, pro VÁS. Takže závěrem tohoto článku je... Jaký je smysl života? Být šťastný. Být tím nejlepším člověkem sami pro sebe. Umět najít sám sebe, najít věci které nás dělají námi a snažit se dosáhnout svých cílů. Prostě dělat věci, které nás dělají šťastnými. A pokud děláte něco co nechcete... tak to prostě nedělejte. Tím nemyslím klasiky jako (nebaví mě škola, nebaví mě luxování apod.) Ale věci, které jsou vaší volbou a tvoří váš život by měli být věci, které jsou vašemu srdci blízké a na které budete ve stáří hrdí.

Protože žijeme jednou. Tenhle den, takhle hodina, mládí... to nebude trvat věčně. Takže z toho prostě musíme vytřískat co nejvíc! Aby jsme jednou ve stáří se neohlédli zpět a nenašli ty věci, které jsme mohli udělat. To bychom přece nechtěli :). Ať každý s touto myšlenkou naloží po svém. A pokud ještě není připraven se jí řídit... stačí když ji bude šířit dál. Takže... přemýšlete o svých cílem, snech... buďte kreativní...ať myšlenkou, příběhem, písní, obrázkem, videem...jakokouli věcí, která je vám blízká.

"Ať si myslíme, že něco dokážeme, nebo nedokážeme, vždy budeme mít pravdu..."

Good luck.



(PS: Tenhle článek je DELŠÍ než moje esej do školy, takže byste se měli cítit polichoceni :D)

seriál: Saving Hope

23. listopadu 2012 v 22:05 | Deine |  Filmy co doporučujeme
Zdravíčko všem. Takže, tenhle týden jsem byla nemocná, takže se prakticky válela v posteli s hrnkem čaje a notebook na klíně. Ale neměla jsem už moc na co koukat, protože hrubá většina seriálů co sleduju jde už jenom po dílech a to moc nezabaví. Tak jsem si konečně našla čas na seriál, který jsem měla v záložkách docela dlouho. Podle popisu to byl zajímavý seriál, tak na oddech a řekla jsem si proč ne. Zvrat nastal ve chvíli, kdy to začlo být dobré. A dobrým myslím OPRAVDU skvělé. Je to nový seriál a zatím má jen jednu sérii, nevím jestli bude mít další, to by bylo skvělé, ale zatím má
13 dílů.

http://tvilicious.com/wp-content/uploads/2012/06/Saving-Hope.jpg

O čem je?

Seriál je z nemocničního prostředí (což nikdy nebyl kromě Dr. House můj šálek čaje) a zaměřuje se na primáře nemocnice Charlieho Harrise a jeho kolegyni a zároveň snoubenku Alex Reid. V den, kdy se mají vzít, na cestě taxíkem na jejich svatbu - do nich narazí auto. Alex vyvázne dobře, ale Charlie upadá do kómatu. A tam začíná to zajímavé. Charlie se ocitne mimo své tělo, což popírá všechny jeho doktorské a racionální názory, kterým kdy věřil. Zjišťuje, že ho nikdo nevidí a neslyší a pozoruje zlomenou Alex jak se mu snaží pomoct. Ocitá se mezi dvěmi světi, mezi životem a smrtí a stává se pouhým pozorovatelem.
Seriál každý díl nejen sleduje Charlieho a jeho myšlenky a pokusy se probudit. Sleduje také Alex a její snahu dostat ho z kómatu a také její pacienty, kteří se každý díl mění (podobně jako u Hause - s tím rozdílem, že ne vždycky všechny zachrání). Zaměřuje se také na další doktory a kolegy, kteří v nemocnici pracují, jejich vztahy na pracovišti, jejich případy.... Díl po díle také Charlie objevuje, že může potkávat další lidi, kteří jsou v kómatu, nebo mrtví.

"Takhle to chodí. Necháte všechno za sebou... všechno co milujete, všechno co znáte. A jediné co můžete dělat... je doufat."


Obecně tenhle seriál považuju za fascinující. Opravdu dokonale zpracovaný. Procítěný, ale zároveň racionálně uvažující. Hlavní postavy (Charlie a Alex) jsou velice sympatické, člověk k nim téměř okamžitě přilne. Charlie je strašně dobře propracovaná postava, připadalo mi jako bych ho znala a vcítila jsem se do každého zvratu, který tam nastal.

Tento seriál prostě DOPORUČUJI za každou cenu. Stojí za to.

Originální trailer:


A tady představení postav v videu co jsem našla:



Moje osobnost?

14. listopadu 2012 v 21:04 | Deine |  Naše myšlenky
Dobrý večer. Po delší době jsem se zase rozhodla napsat článek na téma týdne. Téma zní: Moje osobnost. Řekla jsem si "A proč ne."

Takže já? Kdo? No já, člověk co píše tyto články. Co byste z mých článků mohli o mé osobnosti posoudit? No pár věcí jistě, ale hodně ne. Jsou tu mé články o lásce, světle, ale taky lžích a temnotě. Asi každý má pár různých stran, které postupně odkrývá.

Existují určité prvky v mé povaze, které by člověk ani do mě neřekl. Zvláště vy, kteří mě znají pouze z těchto článků. Takže stručně - považuji se za polovičního extroverta i introverta, avšak extroverze převažuje. Myslím si, že jsem snílek, idealista a optimista. Ale jakmile dojde na lidi přejdu na absolutního realistu, který zpochybňuje každý krok. Stane se ze mě skeptik, nebo cynik chcete-li, prostě člověk co nevěří na to, že by se věci mohly vyvést dobře, proto radši nepředvídám a snažím se žít tím co je teď. Protože je ve mě pravda, že kdo plánuje, ten se spálí a nevyjde to.

Vždycky se mě lidé na tohle ptají říkám "Doufám v nejlepší, počítám s nejhorším. Pak mě nemá co překvapit." A je to pravda. Tyhle věci jsou prostě ve mě a asi ze mě nikdy nebude beznadějný romantik a člověk, který věří v to, že se lidé dokáží změnit a přemýšlet nad společnou budoucností. Prostě se na to dívám skepticky, ale přitom si užívám každý moment, který se vyvede. Dělám správně? Nevím. Ale dělám to.

Četla jsem, že jsou 2 fáze stresu. Ta první je přechod v agresi, nervozitu, deprese. Ta druhá, pasivní, je to kdy člověk se dostane do bodu, kdy mu začne být všechno upřímně jedno. A to jsem já. Většinou mě něco štve a pak prostě usoudím, že mi to za to nestojí a že ji to vlastně všechno úplně jedno. Tenhle flegmatismus je jedna z vlastností, kterou na mě moji přátelé moc v lásce nemají. Čekají ode mě nějaké nadšené nebo nervózní reakce, nebo mé myšlenky a já jim řeknu "A víte co? Mě je to jedno." A oni "Jak ti to může být jedno?!" "No prostě je."

Bohužel, nebo bohudík jsem jaká jsem. Jsem optimista, miluji humor, miluji zábavu, nemám ráda dramata, radši všechno převedu ve veselé věci. Jsem idealista, který přemýšlí o apokalypse plné útočicích holubů (a tohle jako fakt :D), přemýšlící nad nekonečností lidských možností a vesmíru. Ale na druhou stranu jsem realista, který se snaží věci, nebo lidi vidět tak jak jsou a nedělat si zbytečné iluze. Často potřebuju svůj osobní prostor, nemám ráda když mě někdo omezuje. Nejsem člověk co se rychle citově váže, spíše naopak. Někdy sobec, jindy člověk co s radostí pomůže. Někdy optimista, ale často cynik.

Takže tak. Těší mě. Tohle jsem já.


http://cdn.styleforum.net/7/7f/7f865ed7_350px-Fleur-de-lis-fill.svg.png

Zamyšlení do kapsy, na cestu

13. listopadu 2012 v 16:39 | Arwen |  Naše myšlenky
Mini zamyšlení "na cestu" dá se říci... něco málo o stránkách lidské duše a co se v ní vlastně ukrývá...

Kdo o sobě může na sto procent říci, že zná každou svou část? Některé naše části, součásti naší duše jsou tak hluboko ukryty, že o nich ani nevíme. A stojíme vůbec o jejich nalezení? Každý z nás něco skrývá. Někde tam hluboko uvnitř sebe. Něco co by mělo raději zůstat navždy skryto. A pak jsou tady ti, kteří svoji ukrytou část již dávno objevili. Denně s ní žijí..je tak hmatatelná. Není žádným tajemstvím, že v sobě máme světlo, ale i tuto temnotu. Mnoho z nás ji pohřbí někde hluboko uvnitř a drží ji tam. Šťastlivci.. Čím více volnosti necháte vaší temnotě, tím více vás ovládne. Nevím jestli se jí dá zbavit. Nemůžeme přeci změnit to kým jsme. Někdy je to tak vzrušující dát temnotě trochu volnosti.. je to tak podivně uvolňující, jediné co vás naplňuje..

Jediné co ve vás dokáže vzbudit nějaké pocity. Ale kdy vlastně přijde ta doba, kdy zjistíme, že neovládáme temnotu, ale ona ovládá nás.. Není v podstatě jediná věc, které bychom se měli skutečně bát naše osoba, nás samotných? Podlehneme, nebo vytrváme.. a co bude násoedovat, až se stane to první?

Uteč

12. listopadu 2012 v 21:38 | Arwen |  Naše tvorba
Utíká a neví kam... nezáleží na tom.
Lapá po čerstvém vzduchu, nezastavuje se.
Ani nepociťuje únavu..
Nohy, jakoby odváděly všechnu práci, bez bolesti a námahy.
Ledový vítr sviští kolem..všude je ticho.

Neohlíží se..nechce se ohlížet.
Tísnivé ticho proráží zvuk zrychleného dechu a tlukot srdce.
Utíká před celým světem. Před tou špínou a bahnem.
Ta děsivá samota, z něž strach vycházel,
víta s otevřenou náručí a její úsměv vypadá podivně, však soucitně.

Se samotou se sžít,
či hledati chtít..
Naučit se kráčet s ní ruku v ruce,
bez úhony, bez bolesti.
Umí to někdo, i s radosí však?


Pryč ode všeho, ode všech.
Někam kde vše zůstane skryto a nenalezeno.
A bude vůbec někdo hledat?
Nechat vše za sebou,
pouze životadárná a léčivá samota.
Nic víc..daleko ode všeho.
Smět tak utéct.. Nadlouho, možná navždy.
Zmizet a už se neobjevit.
Jediná vzpomínka bude lehce zvýřený prach v drásavém tichu.

Jediný důkaz existence, jediná vzpomínka.
Vše zmizí a upadne v zapomnění.
A komu na tom záleží...
Nepodstatná kapitolka v knize lidstva, kterou nikdo nezná a nikdo nepostrádá.
Nečitelné, malé písmo, které se rozpadne v prach..
Konec malé kapitolky v zaprášené knížečce, ovinuté trny..




Film: Oddělen (Detachment)

10. listopadu 2012 v 1:16 | Arwen |  Filmy co doporučujeme

Tento americký snímek režiséra Tonyho Kaye mě naprosto odrovnal. Žánr je drama a film je z roku 2011. Filmy moc nesleduji a když už ano, tak dramatické jen nerada. Vím, že za to většinou stojí, ale často jsou hodně emotivní a silné. Oddělen není výjmkou.

Stručný obsah:
Charismatický učitel, kterého neustále pronásleduje jeho minulost se stěhuje z místa na místo. Nějaký čas učí na některé škole a poté míří dál. Snaží se vyhýbat emočnímu spojení se studenty a kolegy. Zastupuje tedy učitele na jedné státní škole. Sprosté nadávky a šokující chování studentů ho nevyvádí z míry, ani neraní jeho city. Časem si získá u studentů respekt. V tomto městě potkává mladou, ztracenou dívku, která mu svým nešťastným osudem částečně připomíná jeho mrtvou matku. Vytvářejí si mezi sebou pouto zvláštní náklonosti, které se mi nepodařilo identifikovat.. ( přátelství ?, láska ?, náhrada rodiny ?..) V tomto městě se ještě bude dít spousta věcí... a víc prozrazovat nebudu (abych vás neošidila o napínavost.. :))

Můj názor:
Tento snímek měl u mě zásadní plus, ještě před jeho spuštěním a to díky hlavní postavě, kterou ztvárnil můj oblíbený, charismatický herec- Adrien Brody a mmj. zde hraje i známá Lucy Liu, která svou roli zvládla bravurně. Co se týče obsahu.. Film je to neskutečně emotivně silný a náročný na psychiku. Najdeme v něm však plno velice zajímavých úvah a myšlenek o životě lidí, o neštěstí a o lidských duších. Ukazuje nám ztracenost některých lidí, takže nám chvilkami naše starosti a smutek, přijdou oproti jejich nicotné. Dalo by se říci, že tento film v sobě zahrnuje hned několik různých, smutných příběhů, které navazují.
Jelikož jsem na takové filmy poněkud citlivá, tak jsem se musela chvilku vzpamatovávat.
Ale celkový dojem je jednoznačně kladný.

A proto závěrem a s radostí doporučuji tento film. :)