V temnotě je krása... ale ve světle je láska na Blog.cz

Představte si kulturistu, jak zvedá činku s obrovskou hmotností. Je spokojen sám se sebou, protože dokázal uzvednout to, co se mu ještě zatím nepovedlo... Řeknete si.. no a co? Tahle síla lidského těla je až směšná v porovnáním s tím, co dokáže obyčejná myšlenka. Naše tělo je úžasné a dokonale promyšlené, ale naše duše a s ní spojené i myšlenky jsou ještě úžasnější. Nezmiňujeme to spolu s Deine poprvé. Je to přímo spojené s Tajemstvím, o kterém jsme už psali několik článků. Stručně tedy připomenutí Tajemství >> s myšlenkou, vizualizací a vírou můžete dokázat cokoliv.

To by bylo pro připomenutí. Je to důležité, protože to souvisí se sílou myšlenky a tím co s ní můžete dokázat.

Souvisí to také s prokletím o kterém chci dnes psát. Ani v nejmenším nechci nikoho nabádat, aby někoho proklínal a podobně. To vůbec. Nemůžu lhát, že mě to ve slabé chvilce taky nenapadlo. Ale když domyslíte následky, nestojí to za to. Nesmíte jednat v afektu. Stejně tak, jako v životě platí přísloví " Boží mlýny melou pomalu, ale jistě " , platí to i ve věcech okolo magie. Vaše prokletí vůči nepříteli by se vám vrátilo ještě v mnohem větší míře. A za to vám opravdu nikdo nestojí.

A jak že se tedy na někoho přenáší prokletí? Jak už jsem psala, všechno je založeno na myšlence. Klíčová je vizualizace. Představíte si toho určitého člověka a směřujete k němu všechnu vaši nenávist a zlost. To nejjednodušší způsob. Už tím, že si představujete např. že se mu stávají samé špatné věci ( spadne, zlomí si nohu apod.) se k němu dostává negativní energie a oslabuje toho člověka. Proto se také často stává, že plno lidí takto prokleje ze zlosti jiné lidi a ani o tom neví.

Další způsob je představit si energetickou kouli stvořenou z vaší nenávisti a zlosti a poslat ji přímo tomu určitému člověku. Další způsoby už jsou mnohem složitější a praktikují je zkušenější mágové. Je k nim přímo potřebe osobní věc, nebo přímo vlas aj. toho člověka.

Člověk postižený kletbou může být např. pořád unavený, se špatnou náladou, špatnými sny, všechno se mu kazí, nic se mu nedaří a dějí se mu samé nepříjemnosti. A jak se před kletbou chránit? Zkuste si představit kolem sebe ochranný světelný štít, za který se kletba a žádné jiné negace nedostanou. Kletbě se také spíše vyhnou pozitivně naladění jedinci se zdravým seběvědomím. Pokud jste opak a třeba trpíte depresemi nebo různými komplexy, tím snadněji se k vám kletba dostane. Jiná věc také je, když kletbu provádí, jak už jsem psala, člověk zkušenější v této oblasti. Potom si s tímto problémem asi sami neporadíte.

Přemýšlela jsem jestli mám tenhle článek vůbec psát, protože nechci dál šířit podobné věci, které mohou pořádně znepříjemnit život. Ale já pevně věřím tomu, že naši čtenáří jsou inteligentní, správní a nemají to zapotřebí. Jednoduše vám věřím... :))

Nechci vám tady tvrdit, že já jsem se sebou naprosto srovnaná. Nejsem. Ale tím, že to tady píšu vám si všechno moc dobře uvědomuju. Jak už jsem říkala je to běh na dlouhou trať a já jsem ještě nedoběhla.

Každý z nás je přitom dokonalá a úžasná bytost. Člověk sám o sobě je nádherný, jedinečný a originální. Ale přeci jen jsme duše co mají těla a ne těla co mají duše ( Tenhle citát neni původně můj, ale je neuvěřitelně výstižný a úžasný :) ) . Naše duše nás dělá krásnými, ne naše tělo.. :)

A co z toho vyplívá? Jediný člověk, který vás může udělat sto procentně šťastnými jste vy.

Ano je to tak.. Už nadpis článku vyjadřuje jeho hlavní myšlenku. Každý den děláme to podobné, podobný kolotoč věcí. Vstaneme, jdeme do práce/školy, vrátíme se, nějakým způsobem se zabavíme a jdeme spát. Samozřejmě netvrdim, že se to týká každého. Pořád něco děláme, někam spěcháme, máme něco v plánu, na něco se chystáme. Ale zkuste změnit úhel pohledu.. a možná uvidíte úžasné věci :))

Zkuste se někdy od toho všeho odpoutat. Zkuste se na chvíli stát z hlavního aktéra pouze pozorovatelem. Povznést se nad všechno, pročistit si mysl a jenom pozorovat. Zastavit se a sledovat. Je to tak uklidňující.. a hlavně uvidíte věci z jiného úhlu pohledu. Věci které vidíte každý den vám můžou připadat tak všední, ale ne pokud se dostanete do tohoto "stavu pozorovatele" . Jak může být obyčejný strom tak krásný a tráva tak příjemná na dotek. Možná vám to zní strašně divně, ale když změníte na chvíli úhel pohledu> pochopíte. Pochopíte, jak i všední věci můžou být krásné a dokonalé.

Ráda bych to spojila s dalším tématem, protože to má souvislost. Je to počasí. Většinou ho ignorujeme, když nám nevyhovuje tak nadáváme (což je většinou) >> v létě je moc horko, v zimě je moc zima, v dešti je moc mokro, v létě je moc sucho.. Ale když pozorujeme, zjistíme jak je zajímavé, rozmanité a úžasné. Dokonce mam doma ještě knížku o meteorologii kterou jsem zbožňovala =D .. Nadýchané bílé mraky s nejasnými okraji zavání pohodou, zatímco velké cumulonimbus, bílé, naducané bouřkové mraky vzbuzují repekt. Rozhodně stojí za to, abychom si všímali. Dokážou vytvořit nespočet zajímavých obrazců. Kdykoliv vaše oči vzhlédnou k obloze, zaručuju se za to, že tam bude něco zajímavého> vždy.

Stejně tak jako se málokdo pozastavuje aby pozoroval, chybí lidem spontánnost. Když jsem jela autem a sledovala krajinu, tak zrovna pršelo.. ale přitom bylo teplo a svítilo sluníčko. A mě tak napadlo, jaké by asi bylo lehnout si na tu louku a nechat na sebe padat kapičky deště, a zároveň se nechat hýčkat sluníčkem. V tu chvíli jsem měla strašnou chuť jít to zkusit.. =D Ale kdo z nás by to doopravdy udělal? Lidem doopravdy chybí spontánnost a to nás okrádá o zajímavé chvilky..

Já vim, že jsem to všechno prapodivně zamotala do sebe, ale chtěla jsem tim jenom říct, že někdy je zajímavé pozastavit se a pozorovat.. a počasí byl pro mě geniální příklad.

Je to neuvěřitelně uklidňující. Ať už jste v centru města a jen si sednete a nezúčastněně pozorujete, nebo jste v klidném prostředí. Obojí má něco do sebe. Každopádně pro mě je to něco jako meditace. Zajít si s šálkem čaje na zahradu, sledovat mráčky, poslouchat zvuky přírody, pozorovat a vnímat ten klid... :))

Ale jak říkam, zajímavé je to i v hlučném prostředí plném lidí. Třeba i v supermarketu.. =D když příbuzní pořád pro něco odbíhají a vy jen stojíte a hlídáte košík.. Prostě vypnete, žádný starosti, jste jen vy a vaše myšlenky. Přijde mi to trochu i vtipný pozorovat ostatní jak pořád hledají to správný zboží, chodí sem a tam.. docela se tim bavim =D =))..

Nevim, jestli tohle všechno miš-maš vůbec pujde číst( wibbly-wobbly, timey-wimey stuff =D ). Jak mi pluly myšlenky, tak prsty pracovaly.. =))

Ahoj! Antarktida ač se nezdá je taková malá záhada. Objevení se zapisuje podle mořeplaců někdy na leden roku 1821 Faddějem Faddějeviče Bellinghausenem (zlatí rodiče s tímhle jménem :D).

Každpodáně se k tomu váže otázka: kdyby Antarktida roztála co najdeme? Pevninu, nebo oceán? Vědci kdysi zjistili, že Antarktida má bohaté nerostné zásoby, a proto mělo o kontinent zájem mnoho států. Nakonec se ale všichni dohodli na moudrém rozhodnutí a to, že by tento neposkvrněný kousek přírody měli zachovat a nenarušovat to. Byla podepsána smouva do minimálně roku 2048, který se zavazuje, že se zde nebude nic těžit a expedice budou pod přísnými opatřeními. Z toho se samozřejmě vyvozujou teorie, zda vláda něco před lidmi na Antarktidě neskrývá.

Byla nalezena mapa z roku 1513, která zaznamenává Antarktidu téměř přesně jako z leteckého pohledu. Což vyvolává otázky jak ji vůbec mohli nakreslit? Pobřeží které bylo zakresleno na mapě však dnes leží pod ledovcem tlustým 1500 m a není možno zjistit co se tak hluboko pod ledem vlastně nachází. Vrstva ledu navíc pokrývá Antarktidu už neuvěřitelných 6000 let. Tudíž nikdo nechápe jak mohlo být zakresleno dávné pobřeží Antarktidy. Jediné vysvětlení je, že mapa byla překreslena z původního nákresu mapy nějaké dávné vyspělé civilizace.

Některé teorie ani nevyvracejí možnost, že Antarktida je vlastně zamrzlá Atlantida, která byla zničena pod vlivy doby ledové. Ale odpovědi se pořád doslova ukrývají pod sněhem. Dozvíme se někdy pravdu?

Myslím, že mnoho z vás ji někde už zaslechlo, ale mě ten text naprosto uchvátil. Má přesně tu myšlenku, kterou už jsem v tolika článcích zpracovávala já i Arwen... Krása. Dává naději, světlo do temnoty. Myslím, že každý se někdy cítil sám. A tohle to krásně vykresluje.

Znám ten pocit
Když se ocitneš zaseklý na hraně
A nelze se vyléčit
Z řezání se zubatým ostřím

To ti ale říkám
nikdy to není tak špatné
Vem si příklad z těch, kteří byli ve tvé situaci
Úplně na dně
A nejsi si jistá
Jestli to ještě zvládneš

Tak mi dej ještě jednu šanci
Abych tě ukolébal
A pusť si toto na rádiu
Pokud mě teď slyšíš
Natahuju se
Abych ti dal vědět, že nejsi sama
A nemůžeš poznat
Že se strašně bojím
Protože se ti nemůžu dovolat
Tak jen zavři oči
Zlato, teď přichází ukolébavka
Tvoje vlastní ukolébavka

Prosím, dovol mi dostat tě
Z temnoty na světlo
Protože já v tebe věřím
Že překonáš i další noc
Přestaň přemýšlet
O lehké cestě ven
Není důvod jít zfouknout svíčky
Protože jsi ještě neskončila
Jsi příliš mladá
A to nejlepší tě teprve čeká


Tak mi dej ještě jednu šanci
Abych tě ukolébal
A pusť si toto na rádiu
Pokud mě teď slyšíš
Natahuju se
Abych ti dal vědět, že nejsi sama
A nemůžeš poznat
Že se strašně bojím
Protože se ti nemůžu dovolat
Tak jen zavři oči
Zlato, teď přichází ukolébavka
Tvoje vlastní ukolébavka

Víš, každý si sáhne na dno
A na každého se zapomene
Když už jsou všichni unavení z toho jak jsou sami
Yeah, jak jsou všichni opuštění
A jak zůstali s prázdnýma rukama
Takže pokud už se jen tak tak držíš...

Tak mi dej ještě jednu šanci
Abych tě ukolébal
A pusť si toto na rádiu
Pokud mě teď slyšíš
Natahuju se
Abych ti dal vědět, že nejsi sama
A nemůžeš poznat
Že se strašně bojím
Protože se ti nemůžu dovolat
Tak jen zavři oči
Zlato, teď přichází ukolébavka
Tvoje vlastní ukolébavka

Zlato, teď přichází ukolébavka
Tvoje vlastní ukolébavka

Ahoj. Vím, že na Hodinu Země je už trošku pozdě, ale i tak bych vám chtěla povědět o této krásné organizaci a myšlence, kterou Hodina Země každoročně přináší.

Hodina Země (Earth Hour) je celosvětový projekt podporující životní prostředí a myšlenku jak by se dala ušetřit energie a přimět lidi uvědomit si, že ochrana přírody za to stojí. Na symboliku celé této myšlenky se každoročně pořádá hodina Země, kdy se v jednu určitou dobu vypnou všechny spotřebiče, zhasnou všechny světla, zapálí se svíčky pro přírodu.

Některé města vypínají energii záměrně na všech památkách (např. Řím, Paříž Eiffelovku a další), jiné se zapojují jenom obce a někde to jsou jenom jednotlivci doma. Na světě se pořádají na počest různé akce se svíčkami a podobně :).

Hodina Země 2012 proběhla 31.3.2012 a mohli jste ji také zaznamenat na Seznamu a Youtube (zhasínání). Pokud jste to promeškali letos, můžete příště :). Já se toho účastnila abych řekla pravdu trošku nečestně, tím, že jsem vypla počítač, světla a všechno, ale vzhledem k tomu, že nebyl doma nikdo a nic co by mě v tu dobu řádně zabavilo, vytáhla jsem nabitý notebook, takže aspoň částečně jsem bylabez tý elektřiny i když s nezapojeným notebookem :).

Krásné video, které to reprezentuje s českými titulky (CC on)

Zdravím. Bylo toho už hodně napsáno o tom jak nosíme masku, jak máme svou temnou část a celkově už jsme na tohle téma toho řekli dost. Ale je tu ještě jedna věc. Jedno rozdělení, které si myslím, že není tak zřejmé pokud si ho nevšimnete.

Víte jak se říká, že i když na internetu někoho známe pár let, nikdy vás nezná do takové míry, jako lidé, které znáte osobně. Možná to u některých platí, ale jsou lidé, kterým i na tom internetu věříte a já myslím, že toho možná vědí víc než lidé ve vašem okolí. A teď se dostáváme k rozdělení. Společneské já a čisté já. Neumím to správně nazvat, ale pochopíte o co jde.

Jde o to, že jste si určitě všimli, že když si s někým píšete kolikrát nějaké myšlenky zní lépe, zní víc pohromadě, než když to mluvíte. Vaše celá osobnost se trochu liší od toho jak mluvíte mezi lidmi. Většina lidí ve společnosti obrací hodně věcí v humor, jen aby byly věci snažší. Ony asi jsou, ale nikdy nevyjádříme svoje myšlenky tak aniž bysme nepodléhali lidem kterým to říkáme. Protože pořád se přispůsobujeme. Vidíme, že mluvíme s někým na koho chceme udělat dojem, tak se snažíme mluvit chytře a působit co nejlíp. Mluvíme s lidmi, kteří nesdílejí vaše názory, tak je tak neříkáte a povídate tak abyste nerozpoutali nějakou hádku. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna.

Ale když píšete, myslíte, je to takové víc... čiré. Jde to přímo z vaší hlavy a nikomu se prakticky nepřizpůsobujete. Ne, že bych neměla ráda společnost, já mám strašně ráda lidi a kamarády, ale jak říkám, je to trošku jiné. Zasměju se venku, ale dá se mluvit i o vážných věcem, to nepopírám. Ale pořád to bude podléhat tomu, co si o vás druhý myslí, nebo naopak a jak vás bere.

Vídíte? A právě proto mám blog. Právě proto abych tyto myšlenky mohla sdílet s Vámi. A proto nedělám to, co dělají některé blogerky a nesdílím s vámi můj Facebook (pokud tedy se s někým neseznámím ;)). Prostě chci abyste tohle četli a předtavovali si nějakého člověka, co to píše, ale nevíte kdo to je. Možná někdy o sobě řeknu víc, možná tu někdy dám fotky, vážně nevím. Ale pro teď mi to vyhovuje. Mám ráda, když jsou lidé objektivní a nevidí toho kdo to píše jako "tu holku z té fotky, co píše tamto." Chci abyste viděli slova a internet a 21. století nám umožňuje to sdílet na takové dálky za malou chvíli. Sdílet ty myšlenky, ty slova, ten význam toho všeho. Od toho mají být knížky a blogy. Sdílet nadšení a myšlenky z věcí a nápadů co máme.

Jsem ráda za každého z vás co tam sedí za tím notebookem, nebo počítačem pojídající možná nějaké jídlo, nebo poslouchající písničku. Protože tady v tomhle neutrálním "světě" si jsme prakticky rovni bez rozdílů a můžeme sdílet vize a všechno co jen chceme. A za to jsem vám vděčná. Že máme kontakt i bez kontaktu.:)

*Tato myšlenka na článek vznikla ležením na zemi a poslouchání Boulevard of Broken Dreams od Green Day :D