Tumblr generace: Přecenzurováno?

7. června 2019 v 22:09 | Deine |  Naše myšlenky
Již delší dobu zaznamenávám velice zvláštní vývoj lidského myšlení. Začalo to možná 8 let zpátky, kdy můj největší koníček byly seriály a britští youtubeři, kteří měli velkou fanouškovskou základnu na sociální síti Tumblr. Tomu, kdo Tumblr nezná se tato stránka velice špatně vysvětluje. Bývalo to vždy útočiště pravých internetových lidí, kteří se zajímali o kapely, seriály, filmy a jak jsem zminila, youtubery. Pro co jsem si já tuto stránku zamilovala byl její specifický humor. Lidé na Tumblru víceméně vytvořili nový žánr humoru, takový ten "relatable", aneb vtipy obyčeného života, někdy až absurdně jednoduchý typ humoru. Kromě těchto zálib se ale Tumblr stal jistým posvátným místem pro menšiny. Tím myslím LGBT+, lidé s různými psychickými, sociálními problémy a dalšími. Cítili se tady jako doma, mezi lidmi, kteří jsou mladí a tolerantní a učili se přijímat sami sebe a sdílet své myšlenky a problémy.

V době, kdy jsem tuto stránku navštěvovala mi to přišlo super. Vždy vítám pokrok v myšlení a ráda se přiučím něco o různých typech lidí, které bych za jiných okolností možná nikdy nepotkala. Vždy jsem pro otevřenost, stejnoprávnost a tolaranci vůči všem, kteří si to zaslouží. Budu vždy stát za myšlenkou feminismu, práv pro LGBT+ a pochopení pro ty, kteří ve společnosti nemají místo.

Za ty roky se ale něco ošklivě zvrtlo. Nevím jestli je to mnou a tím, že už jsem nejsem cílenou demografickou skupinou a stárnu, ale názory a vývoj jak já nazývám "Tumblr generace" se změnil. Najednou se objevovaly příspěvky, které spíš než aby zvyšovaly povědomí, tak menšinové rysy stavěly nad ostatní, "basic" obyvatelstvo. Deprese najednou byla IN, čím rozmanitější sexuální orientace tím lépe, a kdo je bílý a nejlépe muž byl odsuzovám jako privilegovaná špína. Samozřejmě, tento problém se netýká všech, ale celkový dojem byl tvořen těmito názory. Feministické příspěvky byly najednou více o špinění mužů a prosazování toho, že ženy jsou obecně lepší, což má doteď za následek spoustu nepřátelských postojů proti feminismu, který těmito extrémisty ztratil svůj původní význam a celkové hnutí posunul o krok zpět.

Co je snad horší, nezůstalo to jen u internetu. Politická korektnost je už všude kam se člověk podívá a ano, v některých případěch to není špatné. Člověk, který se cítí, že je ve špatném těle a podstupuje léčbu pro změnu identity a pohlaví si zaslouží být okolím a státem uznávan dle své preference. Co už neuznávám, sebevíc je to kontroverzní názor, je když se tím ohrazuje kde kdo. Pořád čtu o lidech, kteří ve svých 12 již preferují jiná zájmena, od klasických he/she až po they a spoustu dalších. K tomu jsou feministi, pansexuálové a nesnáží bigotismus a ageismus.

Londýnské metro již nesmí říkat "Ladies and Gentlemen" z důvodu politické nekorektnosti, protože co kdyby to poslouchal někdo, kdo se neidentifikuje jako ani jeden z nich. Nevím jestli jsem už starší, devadesátková generace, nebo jestli je ve mě nějaký konzervativní duch, ale tyhle věci mi přijdou absurdní. Přecitlivělost dnešní doby, která vznikla je dle mě už dávno za hranicí pravé nekorektnosti. Samozřejmě, je to můj názor. Názor bílé, štíhlé holky, která je heterosexuální a netrpí žádnými poruchami. Nechci žádné problémy zlehčovat a možná opravdu nemám ten nadhled, protože v menšině nejsem, ale když už i jakékoli vtipy (tím myslím vtipy srovnatelné s blondýnkami, žádné rasistické) jsou provokativní a urážlivé, nevím jestli to není už moc. Dalším požadavkem "moderní, progresivní doby" jsou unisex veřejné toalety. Upřímně, nevím jak vy, ale já s tím nesouhlasím. Transexuálního muže, který se vnímá jako žena zajisté na záchodech přijmu, ale oddělení je jak z hygienických, tak často bezpečnostích důvodu lepší.

Nechci zabrušovat do úplných detailů svých postojů, protože sama si nejsem jistá jaké postoje mám na některé věci se kterými nemám zkušenost. Nevidím do hlavy a života lidí, nevím jestli některé věci jsou trendy, výstřelky, nebo opravdu reálnými koncepty, které teprve vyplývají na světlo. Celkově si ale myslím, že by se politickou korektností a přecitilivělostí mělo něco dělat. Jedna věc je opravdová diskriminace a urážka, jiná humor, zvyk, nebo obyčejný překlep. Lámat stereotypy a stavět se za rovnoprávnost je boj, který je nutný k progresivitě světa, neměl by však vést k cenzuře a nenávisti vůči všem, kteří jsou v "privilegiované" většinové pozici.

Jaký je Váš názor? Myslíte si, že je doba přecitilivělá? Souhlasíte s novými sociálními konstrukty v jejich plné míře, nebo máte skeptické myšlenky? Téma je opravdu komplikované a rozhodně jsem nechtěla nikoho urazit, tak to prosím berte v potaz.

Výsledek obrázku pro tumblr logo png



 

Milníky dospělosti

12. dubna 2019 v 23:09 | Deine |  Naše myšlenky
Už od poměrně útlého věku jsem vnímala jisté "milníky" a místa v životě, které mě budou definovat jako dospělou. Nebo alespoň dospělejší. K těmto bodům v minulosti jsem vždy vzhlížela jako k něčemu co mě navede k cestě naprosté dospělosti a individuality. Svým způsobem to bylo jako nějaké učení moudrých mnichů! Body, které mě fascinovaly jsem si nikdy nevolila, vždy se prostě v mé mysli zjevilo něco dalšího, co mě posune dál k mému dospělému cíli.

První co si živě pamatuju je, když jsem byla na základní škole a vnímala jsem sedmáky jako "bohy mezi bohy". Tedy, ne takové bohy jako byli deváťáci (kteří doteď v té mysli jsou super-dospělí, dvoumetroví individuálové - nebo alespoň tak je mé 6ti leté já vidělo), ale sedmá třída měla něco do sebe. Cítila jsem z toho tu moc, když už jsem opravdu "cool teen" a budu vypadat jako sexbomba a pokuřovat cigára za školou. V dnešní době by to možná nebylo tak daleko od pravdy, bohužel já jsem v sedmé třídě vypadala zhruba takhle:

Související obrázek

Každopádně vstup do sedmé třídy zdaleka neuspokojil mé očekávání i když musím dát za pravdu, že zhruba kolem té doby jsem o sebe začala více pečovat (v rámci možností) a chtěla jsem býti "ženou", tedy člověkem, který se pravidelně sprchuje a deodorantuje (jaký to úspěch). Ale za to asi spíš mohlo mé čtenářské nadšení do Bravíčka. Po vstupu do sedmé třídy jsem chtěla být DEVÁŤÁKEM.

Deváťáci jak už jsem zmínila, byli v mých očích utimátní božstvo. Lidé, která mají moc nad nic nevědoucími posluhovači z nižších ročníků. Všichni se jich obávají a mají neskutečný respekt, protože oni jsou šerifové školy. Alespoň tak jsem to brala já když jsem byla v první, nebo druhé třídě. Pak ale přišel šok na který do teď nezapomenu. Byla jsem deváťák, vrazil do mě na chodbě prvňák a místo aby mi obětoval své tři ovce a žádal o odpuštění řekl jen "Uhni pi*o." Jak poetické. A tehdy mé iluze byly zničeny.

Další vyhlédnutý milník byla maturita. Získat ten povinně nepovinný titul byla vidina svobody, svobodného světa, kdy můžu jít pracovat a živit svoji vesnici. Vyhlížela jsem ji celé čtyři roky a pak přišla - obyčený den, obešla jsem pár stolů a byl konec. A já byla maturant. Dospělý? Eehh. Ale byla to další kolonka, která byla navždy splněna. Byl můj mozek už spokojený? Ne! Chtěla jsem na výšku!

Hlavní vize co si pamatuju je na školu se dostat. Vidět, že jsem ten Alfa samec (samička?) mezi prostým lidem. Po stratiplném čekání jsem dostala vytouženou odpověď. Jsem vysokoškolák! A začaly roky blaha. Studovala jsem průměrně těžkou školu, takže jsem se zase tolik nenatrápila a užívala si slunečných dnů. A mezi tím vším se rýsoval další milník, který tam tak nějak byl celé ty roky.

RIDIČÁK. Snad nejvíce strastiplný úkol, kterého jsem chtěla dosáhnout. Všechny předchozí milníky byly téměř zdarma a tak nějak se děly samovolně. Tohle na druhou stranu stálo peněz dost a ne malou dávku odvahy z mé strany. Ono věci se měly tak - já o řízení zas tolik nestojím. Auta nemiluju, provoz mě znepokojuje a nesnáším nezodpovědné řidiče. Tudíž řidičák jako cesta ke koníčku byla ta tam. Jediné co mě k tomu vždy nutilo byla ta vize samostatnosti. Moje mamka totiž řidičák nemá (a s její povahou by ani mít neměla) a celý život řeší problémy s nákupy, převozem věcí, doktory, dovolené. Když zrovna kolem nebyl chrabrý muž, který ji zachrání, byla nahraná. A tomu jsem se chtěla vyhnout. A tak jsem se na tuto životní zkoušku od 18ti psychicky připravovala. Řidičák jsem nakonec začala dělat až ve 20ti letech, protože dva roky předtím jsem vždy potřebovala nějaké jiné finačně náročné dárky, takže nebylo na místě investovat ještě do tohohle. Druhák na výšce se však zdál být ideální. Nenáročný ročník, nepotřebovala jsem notebook nebo jinou finanční facku, a tak jsem se dala na řízení. A byl to boj. Boj na celý další článek, závěrem však byl po několika pokusech - probrečený řidičský průkaz. Můj problém ani nebyl v neschopnosti, ale v nervech a přílišného strachu, že všechny na silnici pozabíjím :D.

A teď jsme tady. Před dalším milníkem! Stěhování z hnízda. Čeká mě to snad již za pár měsíců, psychicky jsem však už odstěhována dávno. Doma už atmosféra v mých téměř 23 letech houstne a všichni se shodneme na tom, že nám bude lépe na společných návštěvách než pod jednou střechou.

Upřímně, jsem zvědavá, jaký milník naskočí v mé hlavě až se přestěhuju. Svatba? Děti? Deset koček? Ovládnutí světa? Kdoví. Vím jen, že se pořád necítím jako ten pravý "dospělák".

Máte podobné vnímání světa a pomyslné milníky dospělosti? Nebo proplouváte vstříc k dospělosti bez jakýchkoli očekávání?


Související obrázek


Should I Stay or Should I Go

27. února 2019 v 17:07 | Deine |  Naše myšlenky
Nechte mě první uvést věci na pravou míru. Jsem člověk, který nejde proti proudu. Jsem člověk, který když se do něčeho pustí tak to nějak vydrží i přesto, že ho to nemotivuje. Co se tedy ve mě láme?

Dělala jsem odbornou střední školu, která retrospektivně, nebyla dobrá volba. Nešla jsem na gympl, protože jsem se bála, že tlak na to, abychom pokračovali na vysokou školu mě vystresuje natolik, že nebudu mít zájem další školu dělat. Nicméně obor na střední mě nebavil, ale naučil mě dost věcí a poznala jsem fajn lidi v prostředí, které působilo, že v něm trávím čas dobrovolně.

Po maturitě jsem si nedokázala představit, že bych šla pracovat a učení mi vždy šlo, tak jsem logicky šla na výšku! S omezenými přípravami na přijmačky a limitem, že jsem musela studovat ve svém rodném městě mi výběr lehce omezil, zvolila jsem si však školu, která byla "zlatým středem" tudíž jazyk s ekonomickým zaměřením. Technické obory nad námi ohrnovali nos, že filozofická fakulta snad není víc než odpad, já jsem si ale školu užila. Jistě, spousta předmětů nebyla o ničem zajímavém, ale komunita lidí a celkový pocit z této školy jsem měla vřelý. Pocit, že dělám jazyk, který mě baví s elementy ekonomie, která je praktická se mi zamlouval. Škola nebyla rozhodně těžká, na spektru obtížnosti spíše uprostřed. Semestry byly méně náročné, hodně projektů, prezentací, zabrat člověk muset hlavně ve zkouškovém a u státnic, aby prokázal, že něco umí. Pivečka po škole, super spolužáci a učitelé, kteří byli často zapáleni pro své obory a žhnuli vášní pro své předměty byla spousta.

Po úspěšné obhajobě a státnicích přišlo další rozhodnutí. Pokračovat, nebo ne? Vzhledem k velice špatnému (a pro mě doteď nepochopitelnému) rozhodnutí školy otevřít magisterský obor, který pouze rozšiřuje jazyk a už ne ekonomii mě velice zklamalo, samotný jazyk se hodí spíš pro učitelské, nebo překladatelské účely. Těžké přijímačky jsem zvládla, na obor jsem však nastoupit nechtěla. Kdo by v životopisu chtěl mít Mgr. z oboru co ho nezajímá a který na papíře vypadá hůř než bakalářský obor? Nechtěla jsem být učitelka a ekonomie mi přišla užitečná. Tehdy mě poprvé napadlo, že asi bakalářem má cesta končí. Rodina mě však motivovala ať se poohlédnu jinde, třeba zkusím navazující na jiné škole. To se i stalo. Zjistila jsem, že ekonomka nabírá i "cizí" studenty na navazující obor a že jsou obory specializované na oblasti, které by člověka zajímaly. Vždy mě bavil marketing a komunikace se zákazníky, tak proč ne? A tak jsem nastoupila, bez předchozího drilu ekonomického bakaláře na navazující obor.

První dojmy? Budova ošklivější než naše, učitelé chladní a předměty neskutečně těžké. Pokud člověk čekal na navazujícím lepší rozvrh šeredně se spletl. Dva čistě ekonomicko-matematické předměty, které navazovaly na předchozí studium mě a pár dalším uprchlíkům vyděsily hned první den. Učitelé nám říkali, že máme malou šanci je zvládnout. Jiné předměty byly podobné jako na poslední škole, tam pro změnu byli učitelé co ohrnovali nos nad lidmi co studovali "jazyky". Z celé té krásy zbyl jeden předmět, který se mi líbil. Jediný předmět, který se týkal toho kvůli čeho jsem tam vlastně přišla. A jak první semestr dopadl? Dřela jsem jako kůň, téměr dnem a nocí jsem se připravovala na úkoly, testy, zápočty. Dělala jsem projekty, prezentace, seminárky. Ty dva předměty mi zabraly většinu semestru, měly nejvíce požadavků, takže tomu jednomu pěknému předmětu, který mě bavil jsem nemohla dát skoro žádnou energii a práce jsem měla odfláknuté. Heartbreaking.

Během zkouškového tento leden jsem vypustila duši abych jeden z těch matematických předmětů zvládla. A hele, dala jsem to napoprvé! Pocit toho, že jsem tomu arogantnímu učiteli vytřela zrak mě doprovází doposud. Pak ale přišel ten druhý předmět. Otevřela jsem teorii, nechápala. Koukala jsem se na grafy, nechápu. Otevřela jsem počítací část - nic. A v té chvíli mi došlo, že už ani nemám radost z těch ostatních zkoušek, protože všechna má energie se soutředila na ty jediné dvě věci, které jsem ze srdce nenáviděla. Po dlouhém bloumání jsem se na tu zkoušku prostě vykašlala. Přečetla jsem si pár pojmů z teorie a na zkouškou šla s lehkým srdcem, že tu školu prostě skončím. Ale co se nestalo? Zkouška... vyšla. Nasekala jsem tam tipy zleva i zprava a nějakým zázrakem mi to vyšlo. Důvod odejít proto odešel taky. Alespoň ten praktický.

A teď, po třech týdech dalšího semestru, který má další 3 matematické předměty a opět pouze jeden zajímavý se skoro každý den sama sebe ptám, zda to má smysl. Při pouhé myšlence, že musím znovu do školy mi snižuje náladu na bod mrazu. Jsem neustále nešťastná, že mě tam nic nebaví, že omezuji přátele, cvičení, jakékoli zábavné činnosti jen abych tuhle školu zvládla. A to nejhorší na tom je - že na to mám. Kdybych tomu dala 110% a opravdu nad tím seděla celé dny stejně jako v minulém semestru, tak to asi zvládnu. Problém je, že nechci. Nechci vyloučit všechny věci, které mě dělají šťastnou pro něco co mě nebaví a při čem se cítím, že ztrácím i poslední zbytky toho kým jsem. Cítím se demotivovaně, vystresovaně a velice nešťastně. Jediné co mě tam pořád drží je ten pocit toho, že bych udělala chybu a že ten "kus papíru" se mi bude hodit. Alespoň to všichni říkají.

"Když zabereš teď tak budeš mít titul a lepší práci!"

Ale je to vůbec pravda? Bez žádné pořádné brigády, která by se vyjímala v životopise (a to při téhle škole nehrozí) a řekněme si to popravdě - nejsem žádný "manager material" typ člověka, takže ani nevím jestli se to až tak odrazí. Ano, asi by mi to trochu podmínky na trhu práce zlepšilo. Ale o kolik? A opravdu stojí za to trpět většinu týdne a roku v místě, které už v tuto chvíli můžu říct, že nenávidím? Ano, pár předmětů je fajn. Ale 90% je pro mě naprostá hrůza.

A já nevím, nevím zda si můžu důvěřovat. Jsem jen líná, protože jsem nikdy nestudovala něco co vyžaduje takovou vůli? Chci jen utíkat od překážek, které vím, že s velkou snahou bych snad mohla zvládnout? Nebo mám poslouchat co na mě řve každý den moje hlava a to je: "Vypadni z toho místa, dělá se ti z toho akorát zle!"

A já prostě nevím, nevím, nevím.

Mám ignorovat svoji psychiku a přestat si stěžovat na něco, co tolik lidí zvládá a nebo udělat tento pro mě tak nevídaný krok a odejít? Já, která nikdy nedělám nic co by narušovalo přirozený řád věcí? Já, člověk co neoplývá cílevědomostí a rebelským přístupem života? Není to chyba?

Jediné co vím je, že se cítím unavená, demotivovaná, nevidím smysl v ničem co nás učí, protože to v životě nechci dělat. A poprvé v životě se přes to prostě nedokážu přenést. Nedokážu se naučit, předvést výsledky, smazat a znovu... Stárnu? Hloupnu? Je lepší být poctivým pěšákem s větší jistotou do života, nebo jít naslepo do světa s pouhým pocitem toho, že nedělám něco čím opovrhuju....

Výsledek obrázku pro black and white png gif

 


Romcomy jako náplast na skeptickou duši.

9. srpna 2018 v 14:09 | Deine |  Naše myšlenky
Romantické komedie jsou filmy s předvídatelným koncem na které koukají jenom lidé bez špetky smyslu pro realitu. Nebo ne?

Celý svůj dosavadní život jsem se považovala za člověka, který pohlíží na svět realisticky, někdy až cynicky. Zkušenosti převzaté z druhé ruky pozorováním své rodiny a přátel mě zavedly k myšlence, že nic jako láska na první pohled a happy end neexistuje. Ač je tenhle náhled na svět občas depresivní, dodává mi pocit bezpečí a ménší zranitenosti. Představa mého 15ti letého já, které sní nad svatbami a prvním klukem se kterým zůstanu navždy působila již tehdy tak naivně a hloupě, že mě nikdy nenapadla. Na druhou stranu vždy jsem měla pocit, že pokud mi doopravdy v této oblasti někdy něco vyjde, budu příjemně překvapena a pokud ne, tak to bude jen povrzení mých skeptických názorů.

Má neschopnost neskrývat pochybnosti nad každým potencionálním vztahem, nedostatek romantických slůvek na prvních rande a v začátcích vztahu, i neskrytá nechuť cvrlivat nad hlubokou budoucností a slovy "navždy" často překvapivě vyvolává nevoli na straně opačného pohlaví a já vycházím z těchto rozhovorů jako chladný člověk beze smyslu pro jakoukoli víru ve vztah. Doopravdové současné bytí v dlouhodobém vztahu mé názory nezměnilo, avšak snažím se nahlížet na věci s jistou nadějí a přáním, že třeba by ty věci jednou mohly vyjít správně. Nejhorší vlastností ve vztahu je asi přesvědčení, že jednou skončí a tak se snažím užívat si přítomnosti a doufat, že zítřky budou stejně tak příjemné.

Co tedy člověk jako já dělá za obrazovkou a sleduje romantické komedie a dámské seriály, které nemohou končit jinak než dobře a fandí tomu typickému zakázenému páru, který bude v závěru spolu? Vždy jsem v tom nacházela jistou melancholii, takové povzdechnutí nad tou fantazií a světem, který se prezentuje tak předvídavě. Občas si člověk přeje aby doopravdy svět byl tak snadný a po jen pár překážkách se osudový pár najde a zůstanou spolu i přes všechny nesnáze. Člověk fandí hlavním hrdinům, kteří nasedají na směšně drahé lety, aby řekli své drahé polovičce co cítí místo aby neutráceli peníze a prostě použili telefon. Ta krása je v té jednoduchosti a tomu naivnímu pohledu, který ulehčuje srdci věčného cynika.

Je pravdou, že filmy a seriály, stejně jako knihy jsou dokonalým útěkem od reality. A jak ráda koukám na scifi a věci, které se nepodobají reálnému světu, tak stejně ráda koukám na romantické komedie, které povzbudí a nechají alespoň na chvíli zaplesat srdce někoho, kdo ho nedává tak snadno.

Výsledek obrázku pro black and white gif heart


Za zavřenými dveřmi.

13. června 2018 v 10:59 | Deine |  Naše myšlenky
Hudba budoucnosti nás pronásleduje každým dnem, obavy z nacházejícího zítřka, ze snů, které se možná nevyplní a tužeb, které nemusí být naplněny. Všechna přání a všechny obavy existující v jednom stavu - budoucnosti -.

Jaká je tedy má představa budoucnosti? Řeknu vám to takhle - za zavřenými dveřmi. A ne, není to hluboká metafora, myslím to doslova. Posledních deset let nemám možnost mít ve svém pokoji zavřené dveře. A to mě sere.

Takže budoucnost dveří, co se dají zavřít, dveře dveřené, plastové, staré, nové, s kovovou klikou, s plastovou klikou, dveře prosklené, nebo plné, svoboda pro všechny dveře! Jenom by bylo fajn je kurva zavřít. Proč je nemohu zavřít teď? Žiji snad ve věznici? Nebo pod dozorem konzervativní rodiny, která nedovoluje aby se děly věci nepříslušné mladé dámě jako jsem já? Ne, ne nic takového... Vlastním totiž zvířata. Konkrétně dva psy (ehm, psy) - jorkšíry - a a jednoho kocoura. Zmínění psi se bohužel narodili s inteligencí ne větší než je ústřední topení, tudíž nechápou koncepty dveří jako takových. Pokud vidí pootevřené dveře, usoudí, že se do mezery nevejdou a jejich další krok je začít štěkat (bez pokusu ty dveře otevřít víc). A tam, kde naši psi zaostávají v inteligenci, nabírají sílu v oblasti trpělivosti. Takže štěkání. Klidně i několik hodit v kuse. Dokud se dveře neotevřou.

Dalším problémem je kocour. Ano, kočky mohou mít takové ty dvířka, bohužel mé dveře jsou prosklené, tudíž vyřezat díru není jen tak. A pan kocour žije filozofí mnoha manažerů "Dveře do mé kanceláře jsou vždy otevřené." Bohužel, jeho kanceláří je celý byt. Takže i když tím nejtišším způsobem dveře zavřete, kocour to svými supersmysly zaregistruje ať je uvnitř pokoje, nebo někde jinde. A začne jednat. Toto je demokratický stát, hranice musí být otevřeny (jistě je pro-EU) ! Z jedné strany dveře umí otevřít i klikou (god help us all) a z druhé mu to sice nejde, každopádně kromě neúprosného mňoukání, začne ničit věci kolem sebe. Shazovat věci z poliček, knihy z knihoven, telefony ze stolů, to vše dokud dveře neotevřete.

Co z toho tedy za to společné desetileté soužití vzniklo? Konstantně pootevřené dveře. S mojí hlavou, která spí u nich (na posteli, ne na zemi). Každodenní buzení jak někdo vstane, pochoduje po bytě, psi štěkající, kočka mňoukající. Soukromí na bodě mrazu.

Takže moje vize budoucnosti? Bydlet někde, kde mohu mít zavřené dveře. Jak prosté, milý Watsone! Jsem člověk realistických cílů. A samozřejmě dobré bydlení, dobrá práce, milující partner, hromady sushi a další bláboly.

Výsledek obrázku pro black and white door gif



Kolik hodin můžu spát?

25. dubna 2018 v 12:05 | Deine |  Naše myšlenky
Snažila jsem se přemýšlet nad nejdůležitější otázkou, tématem, které zní tak zlověstně a napadá mě "Jaký je smysl života a vesmíru" a "Co doopravdy chci" a ano, byly by to možná zajímavé články a filozofování, myslím si však, že jedna otázka a věta mě pronásleduje celý můj život.

"Budík se spustí za 5 hodin a 27 minut."

Znáte něco zlověstnějšího než tyto výhružky, které vám dává váš telefon? Vím, že existují lidé, kteří vstávají s východem slunce, protáhnou se, jdou si zaběhat, dají si sprchu a ráno zakončí výtečnou snídaní. A to vše před 8 hodinou ranní. Já, na druhou stranu před 8 hodinou ranní cítím, že můj život nemá smysl a to, co je předemnou na talíři by mohlo být snadno zaměněno za zablácenou botu a já bych si toho nevšimla. Uhádli jste správně: nejsem ranní ptáče.

Maminka mi vždycky říkala, že mám chodit spát dřív. Z mých zkušeností ale vyplývá, že bez ohledu na to, zda jdu spát v 9 večer nebo ve 2 v noci, vstávání o 6 hodině ranní je téměř stejně hrozné. Jediné co trochu ovlivňuje moji ranní náladu je důvod proč vstávám.

Budu ještě mít možnost spát dál? Vstávám abych šla za něčím příjemným? Vstávám do školy?

Pokud první dvě otázky končí odpovědí "ano" šance jsou, že v mé kapce nenajdete napůl otevřenou kudlu. Vstávat ale do školy, nebo nedejbože na nějakou zkoušku je pro mě definice agónie. Na základce i na střední nás nutili vstávat na 7 na hodiny matiky, fyziky nebo jiných ďáblových předmětů a moje IQ se většinou prokázalo ne větší než radiátor, který seděl pod oknem.

Lidi, kteří jsou ranní ptáčata na jednu stranu obdivuji, na druhou je ale nemůžu vystát. Kdo si myslíte, že jste, produktivní členové společnosti? Takové toxické lidi v mém životě nechci.

Na střední jsme měli učitele dějepisu, který prohlašoval, že chodí spát ve 3 ráno a vstává v 6, do toho chodí do dvou prací a žije vzrušující život. Nejsem si jistá, jestli mám takové lidi obdivovat, nebo se jich bát, každopádně naznačoval, že jsme hromada spících loserů, kteří plýtvají svůj život v nevědomí. Asi se neptetl, každopádně spánek mi přináší štěstí, není to klíčem ke spokojenému životu? Jenom díky spánku jsem se začala zajímat o lucidní snění což bylo jednou z motivací založit tento blog. Takže je to opravdu takový zločin?

Tak co vy, jste těmi produktivními otravami co vstávají brzo ráno, nebo jste jako já, nefuknční v reálném světě (i like you)? Taky žalostně koukáte na telefon a zjišťujete kolik hodin spánku vám zbývá? V kolik typicky vstáváte a chodíte spát? Jsem zvědavá :).
Výsledek obrázku pro sleeping black and white gif


Odvrácené strany mlčení

4. září 2017 v 11:14 | Deine |  Naše myšlenky
Učí nás poslouchat a mlčet. Sedět a mlčet, stát a mlčet, nevyrušovat a mlčet, mlčet, mlčet, mlčet...

Najdeme tisíce a miliony situací a případů, kdy by člověk měl mlčet... ve škole, na pohřbu, v kině, v divadle... Většinou za tím stojí snaha o projevení slušnosti a úcty. Někdy je mlčení projevem loajality k člověku, který sdělí tajemství, projev pasivní agresivity vůči někomu s kým si nemáme co říct a nebo jen moudrá volba ustoupení z konfliktu, který nemá cenu.

Umění mlčet, ten hlučný akt, který nás učí od dětství je často zaměňován na strach z reakce druhého, kdy z pouhého mlčení se stává lež. Strach z nás často dělá němé zbabělce, kteří se raději schovají v davu než aby ukázali světu svůj hlas. Nekřičet v davech se považuje za obyčejnou občanskou slušnost a často to vede k tomu, že když se děje něco doopravdy alarmujícího není jediného člověka, který by měl odvahu zasáhnout a říct ne.

Lidé jsou komplexní bytosti a mlčení ne vždy musí znamenat souhlas, nebo projev ignorace, někdy je to pouhá pojistka, která nás dělí od naprosté konfrontace našich myšlenek s realitou, která někdy může být tak krutá, že každé slovo je jako dýka do hrudi. Vyjádřit mračna myšlenek a názorů, které se hromadí dny, týdny i měsíce občas mohou vyplnynout na povrch jako krutá a chladná slova. Tak by se asi dala popsat slova afektu. Místo mlčení, nebo projevení neutrálních slov si mozek vybere ta nejkrutější, znásobí je a vyplivne je jako jed. A často si sám člověk později vyčítá, proč radši nemlčel.

Naopak při jednání s krutými vládci v podobě králů, učitelů, nebo nadřízených je mlčení občas zbraň na kterou právě oni spoléhají. Nakazí vás myšlenkou ohrožení a nechají vás v domnění, že mlčení je tím jediným východiskem. Jak snadné je využít lidské psychiky a naučené poslušnosti následovat silnější jedince ve chvíli ohrožení. Mlčet a následovat je věc, která nás již tolikrát doběhla v historii i v součastnosti.

A přesto umění mlčet zůstává dál a nedá se s jistotou říci, zda se jedna o umění šlechetného původu, nebo je jen zbabělou stránkou každého z nás. Kontext je to co většinou tuto otázku zodpoví, ale tím se to právě stává tak zrádné. Je spousta tenkých linií a hranic, které často ani my nepoznáme a jednáme zbaběle za štítem slušného chování.

Na závěr umění mlčet zůstává jednou z nejsilnějších a nejhlučnějších zbraní lidské bytosti - ruku v ruce s uměním promluvit.

Související obrázek


Kam dál