Člověk a smysl

7. března 2017 v 13:33 | Arwen |  Naše myšlenky
Ano, je to nekonečný problém. Člověk a jeho smysl, naplnění mise. Spoustu z nás, pokud se aspoň na chvíli odtrhne od všedních problémů a kolotoče povinností, napadne myšlenka, zda je náš život dostatečně uspokojující a jaký má vůbec význam. Potom příchází ten pocit nicotnosti, prázdnoty a zbytečnosti. Tento stav má spoustu pojmenování, zřejmě také proto, že provází často většinu z nás. Můžeme ho nazývat syndrom vyhoření, nebo existenční krize, o které již psala Deine.

Je to také častý problém, kterým se zabývají psychologové, ve snaze nám pomoci. Ale může nám vůbec pomoct někdo jiný, nebo to zvládneme jen my sami? Můj důvod proč píšu zrovna o tomto tématu je ten, že ten pocit znám více než dobře a často ho provází deprese, protože nevíme jak celou věc uchopit a řešit. Může se zdát zvláštní, že se s tím setkávám zrovna já.

Pokud budeme číst nějaké definice tohoto psychického trápení, většinou bude jako cílová skupina zmíněna ta jenž zahrnuje pracující dospělé se stereotypním životem a prací, která je ani z části neuspokujuje. Já jsem studentka, označila bych se i za mladou ve svých 20 letech (haha..) a pokud to vezmu obecně, neměla bych si mít na co stěžovat. Netrápí mě ani žádná nemoc, ani chudoba, snad ani rodina. A přesto.. Přesvědčila jsem se tedy, že na věkové skupině většinou nesejde. Důležité taky je, jak moc o tom člověk přemýšlí a s čím se spokojí. Důležitým faktorem v mém případě je i to, že moje povaha je od přírody melancholická a snadno tíhnu k depresivním náladám a stavům. A někdy jen přemýším víc, než by bylo nutné.. Jenže to je pouze můj osobní případ.

Proč tím tedy trpí tolik lidí na Zemi? Pokud se zamyslíme, tak už fakt, že neznáme původ člověka (nemluvím o evoluční teorii), nevíme jak vznikl samotný Vesmír, nejsme si jisti ani tím jak vznikl život, kdy vznikl a hlavně PROČ vznikl a zda to má nějaký důvod. Není nám jasné ani proč zrovna my, zrovna naše osoba, proč existuje, nevíme zda je něco po smrti a pokud ano, tak nevíme co. To je dost otazníků na jednu zmatenou lidskou mysl. A najednou jsme prostě tady. Jsme na světě se všemi těmi otázníky a máme něco dělat, nějak žít. Co je dobro a zlo víme jen ze základního svědomí a z toho co nám říká společnost, a proto se můžeme snadno zaseknout a připadat si ztraceně, marně, bezmocně a zbytečně. Potýkám se s tím tak často, že je škoda o tom mluvit. Potýkáme se sami se sebou a nikdo nám nemůže říct co dělat, aby nám bylo dobře, abychom splnili naši "misi" na Zemi.

A co s tím tedy můžeme dělat? Na to se sama ještě snažím přijít a někdy si s tím připadám ještě ztracenější než obvykle. A tak musíme zřejmě bádat každý na svou pěst.
Jenže to není hezký konec článku. Spolu s Deine píšu na tenhle blog už nějaký ten pátek a často se moje články mohly jevit jako depresivní, pesimistické, nebo demotivující. A za tím dělám tlustou čáru. Již před nějakou dobou jsem si přísahala, že i pokud celý článek nebude zrovna nejveselejší, nebo téma nebude zrovna nejšťastnější, měl by mít aspoň pozitivní závěr, protože pokud někdo čte moje slova, chci aby odcházel s pocitem naděje a ne s vysátou energií, protože tu potřebuje každý z nás, aby zvládal všechny ty starosti všedního dne.

Takže nedávno, ve chvíli, kdy se moje myšlenky zabývaly tímto těžkým tématem a já se opět cítila ztraceně, mě něco napadlo. Proč si neudělat seznam věcí, které chci zažít? Myslím, že to znáte všichni z těch amerických filmů, kdy hlavní hrdina zjistí, že má za měsíc zemřít a udělá si seznam všeho co chce stihnout a zažít. No, myslím, že nemusíme umírat na to, abychom si mohli vytvořit takový seznam a pomalu si plnit přání a cíle, na které jsme doposud jen mysleli. Nemusí to být hned něco velkého, jako navštívit Čínu, i když nápadům se meze nekladou. Mohou to být i drobnosti, nebo malé sny, které pořád odkládáme. Já bych třeba ráda šla darovat krev a moci odcházet s pocitem, že díky mě se někomu povede lépe. Každá z takových věcí může pomoct utišit tu prázdnotu a zmatek při syndromu vyhoření..a možná díky tomu odhalíme i co je náš smysl, nebo po čem toužíme, co bychom měli dělat. Život je opravdová vzácnost a člověk by ho neměl prožít ve starostech a smutnění.

Přeji tedy všem štěstí při hledání toho co nám někde uvnitř chybí.


Vaše

 

Šachovnice

19. ledna 2017 v 16:53 | Deine |  Naše myšlenky
"Pohltím vše co příliš blízko si sedne, však zemře i ten, kdo se mne zřekne."

Náš svět je tvořen z osob, míst a věcí na kterých nám záleží. Na některých méně, na jiných více. Z obyčejné cetky se stává sentimentální vzpomínka, co jiný vyhodí se pro někoho stává pokladem. Vážeme se na ně a lidi způsobem, který umí pouze lidé. Obklopujeme se tím, co k nám promlouvá, co nám připomíná teplo domova a bezpečí. Bez ohledu na zámky, bez ohledu na riziko.

Dáváme tím našemu životu váhu. Pouštíme k sobě rodinu, přátele, mazlíčky, partnery. Každý z nich jako by byl postavičkou na velké šachovnici, někteří jsou více vzadu a jiní mají hodnotu krále. Posunou se a my to víme. Cítíme když se vzdalují, vnímáme, když se přibližují. To vše založené na interakcích, na emocích. A to vše z nás dělá terč. Obklopujeme se lidmi, kteří hřejí a my jdeme blíže. A čím blíže jsme, tím těžší je jít zpět, do většího chladu. Žár a teplo těchto duší nás nutí se k nim vracet, znovu a znovu.

Ale existuje i další pohled. Tato šachovnice, kde střed našich malých životů jsme my, je také minovým polem. Lidé nejsou víc než malé žhnoucí miny, které neví, kdy vybouchnou. A jestli vůbec. Většina z nich se pouze vzdálí. Jiné vyhasnou a stanou se minou a lákavým ohněm pro někoho jiného. Jiní narazí tvrdě a nechají za sebou praskliny, které budou pod naší kůži velice dlouho. A jiné dokonce mohou vybuchnout. A čím blíže k nim jsme, tím silnější bude zásah.

Stojí to tedy za to? Tyto emoce, tyto výstřední pocity, které máme tak neuvěřitělně komplexní pouze my, lidská rasa. Není jednodušší vyplavat na povrh a nadechnout se čistého, bodavého vzduchu a vypustit všechny emoce pryč? Zůstat jako pouhé schránky, které nedělají omyly na základě citů a vazeb? Někdy nás zahalí mračna pocitů a věcí, které nechceme cítit a hladina nad kterou je vše logické a dává smysl se zdá jako ideální východisko. A ten pocit je opravdu ohromující. Stává se celkem vzácně. Je to pocit kontroly. Nad vlastní myslí, nad důsledky. Pocit, že existuje jistý štít, který nás ochrání od všech výbuchů, když se jen naučíme ho nepustit z ruky. Doprovází ho však mrazivý pocit prázdnoty. A chladu.

Takže stojí to za to? Jsme schopni přežít na tomto minovém poli, které nazýváme životem? S těmito lidmi, cizinci, kteří se na naší šachovnici začali objevovat. Přece jen i jako minové figurky na cizí šachovnici, naše tahy jsou omezeny. A vítr pořád fouká. Naše figurka se neustále houpe. A jednou může spadnout. Nebo explodovat.

Výsledek obrázku pro caring is not an advantage


Fascinující síla přírody aneb ničivá tornáda

14. ledna 2017 v 16:19 | Arwen |  Příroda
Již od dětství mě fascinovala obrovská a zlověstná síla přírody a všechny katastrofy s ní spojené, jako tornáda, orkány, tsunami, bouře a zemětřesení. Samozřejmě je to fenomén, který s sebou přináší spoustu neštěstí, smutku, zranění a v hoších přípaech i smrt. Je to děsivé, ale zároveň tak zajímavé. Tornádo je větrný vír s obrovkou sílou, který může vznikat na pevnivě, ale i na vodní hladině. Na vznik tornáda má vliv srážka teplého a studeného vzduchu, podobně jako u bouřek, avšak ani sami meteorologové neznají přesnou příčinu vzniku tornáda. Wikipedie o tom říká: "Z dosud nedostatečně známých příčin se někdy uvnitř objeví vír, který se stává viditelným, jestliže je vzduch dostatečně vlhký, aby mohlo dojít ke kondenzaci. Poté se spustí dolů, až dosáhne země - čímž se vytvoří tornádo v pravém slova smyslu"

Nedají se ani předem předpovídat, a proto ochrana proti nim je nedostatečná. V našich oblastech se moc nevyskyují,
ale v končinách Spojených států to není nic výjimečného. Pro posouzení jejich síly se používá Fujitova stupnice se škálou od nejslabšího F0 až po F5, které je jen velmi vzácné. Možná vás to překvapí, ale tyto větné víry se vyskytují i u nás, avšak jeich intenzita a doba trvání je většinou zanedbatelná. Myslím, že v mnoha případech se jim ani nedá říkát tornáda, ale tromby.

Zde je ukázka jedné takové z území ČR, okres Jičín
Klik celý článek
 


Mantry na dobrou noc

10. ledna 2017 v 23:12 | Arwen |  Snění a jeho zvláštnosti
Všechny zdravím v Novém roce!

Tento čas s sebou přináší nové začátky, příaběhy, radosti, ale i starosti. Myslím si, že každý z nás zná ty noci, kdy ulehnete s hlavou plnou starostí, myšlenek, nápadů.. Já to znám bohužel taky. Vysokoškoláci mají zkouškové, středoškoláci myslí na maturitu a ples a o pracujících ani nemluvě- daně, složenky, otravný kolega, děti..

Přitom víte, že když nezaberete tak do hodinky, ráno budete nepoužitelní. Tik ťak, další hodinka za vámi, čas je drahocenný a je to k uzoufání.. A já to znám moc dobře, a tak jsem přemýšlela co s tím. Přírodní léky nebo bylinky nejsou zas tak účinné a léky na předpis bych nechtěla. Zkusila jsem tedy něco úplně jiného- mantry. Ty se hojně využívají v buddhismu při meditaci. Jedná se o určité slabiky, které mají svůj vlastní a specifický význam. Mohou být vyslovovány nahlas, nebo si je meditující může přeříkávat ve své mysli.

Nejznámější mantrou je óm a ta má "odstraňovat pýchu a tendenci znovuzrozovat se mezi bohy". Jejich význam však pro naše "spánkové účely" nemá zas takovou váhu, a proto si vymýšlím vlastní mantry.
Může to být cokoliv co se vám bude dobře říkat v duchu- např. om-sá, on-tó atd. Někomu to může přijít bizarní, ale ten princip je opravdu jednouchý a funkční. Důležité je také pravidelné dýchání. Při první slabice (které "říkáme" v duchu) se nadechujeme a při druhé vydechujeme. Kouzlo celého našeho počínání je v tom, že se soustředíme pouze na ty jednotlivé slabiky a nedovolíme mozku zaplétat se do nových a nových myšlenek. Stačí chvilka odříkávání a začnou se vám zjevovat obrazy. Určitě znáte ony polospánkové sny a to už je téměř výhra.

Avšak pokud je někdo z vás vášnivým milovníkem kávy, stejně jako já a dá si víc šálků než by měl a nejlépe před spaním, tak mu zřejmě ani mantry nepomohou..

Tak tedy sladké sny, nespavci..



News: 2017

10. ledna 2017 v 16:28 | Deine |  Odpočinkové čtení
Zdravíčko ve spolek. Můžu upřímně říct, že jsem zklamala sama sebe i tento blog, že jsem nenapsala vánoční článek a ještě hůře - narozeniny blogu! Vánoce a začátek zkouškového období zavinil, že má mysl byla úplně jinde. Takže kolik je to let? Již 7.

7 let co tento blog stojí při mě na mé cestě životem. Od odrostlého dítěte, přes obyčejného puberťáka až na tuhle parodii dospělého člověka :D. Statistiky snad ani nechci říkat, byl to velice líný rok z mé strany, pouhých 14 článků. Ale lepší něco než nic ne? Vždy je fajn vědět, že když se člověk chce vypovídat lidem, které nezná na stránce, která je jeho - najde své místo.

Takže přpíjím na 7. výročí blogu a šťastný nový rok 2017! 2016 byl rozhodně zajímavý rok. Z pohledu pouhého lidského červa kolem něhož se točí celý svět, byl vskutku plný dobrodružství. Vysoká škola, brigáda, dovolené, přátelé, smích i slzy. Byly chvíle při kterých jsem si přála aby nikdy neskončily a momenty, které bych nejradši zapomněla. Mysl mi zahlcovaly myšlenky, hudba, někdy i alkohol. Můžu upřímně říct, že to byl jeden z nejvypjatějších roků v mém životě, kdy má psychika věčně balancovala na hranici naprostého štěstí a neskutečného smutku. Objevila jsem o sobě spoustu nových věcí, pustila se do neprozkoumaných částí a snažila se neohlédnout zpět.

Přes to vše 2016 byl jen další rok, který jsme přežili. Neměli bychom litovat ničeho dobrého, nebo špatného, protože na konci dne jsou to všechno zkušenosti a vzpomínky. Hrdě kráčejme vstříc novému roku, neprozkoumané budoucnosti plné smíchu a slz! Riskovat znamená žít. Nebo se aspoň o to snažit.

Happy New Year, fuckers.

Výsledek obrázku pro leo dicaprio toast gif


Čas v okovech

15. prosince 2016 v 16:37 | Deine |  Naše myšlenky
Čas. Abstraktní jednotka pod kterou si každý představí tikající hodiny, ručičky, které nemilosrdně klusají kupředu a vysmívají se jak nás míjí. Každý jsme lapeni v jeho okovech, jako by to snad byl Bůh, který nás ovládá. Jako lidé neustále trpíme tím nejméně nápadným způsobem - utíkáním času.

Rok od roku je to stejné "Kam se ten čas jen poděl? To už bude rok?" Nejsme si jistí, jestli to bylo minulý týden, nebo před rokem, kdy jsme vlastně naposledy jedli tu rybu a otevírali dárky pod stromkem. Sebeuvědomění je nemoc, kterou trpí jedině lidé. Vnímání času a konceptu života a smrti. Víme, že den ode dne jsme starší a že čas je něco, co bez slitování a vyjímek zasáhne všechny.

"Žij přítomností!" říkají všechny moudré knihy a hloupé teenagerské trička. Zní to velice jednoduše, ale je to téměř nemožné. Jak obyčejní lidé jsme polapeni v naší minulosti a vždy se obáváme o budoucnost. Ať už se jedná o práci, školu, dnešní večer, zítřejší ráno. Vždy je něco, co chceme mít za sebou, něco co bude lepší než tento moment a dnešní den. Přemýšlíme nad minulostí a o rozhodnutích, které jsme udělali a kam vedli. Byly správné, nebo špatné? Věčná otázka a žádná odpověď. Přítomnost je téměř luxus, který zažíváme ve vzácných momentech, které působí... jinak. Věčně prohlašuji, že miluji hlasitou hudbu v klubech a na koncertech, protože nedokážu slyšet vlastní myšlenky. Není téměř možné přemýšlet nad úvahami a problémy, které mě potkaly, nebo mají čekat. Jsem to pouze já a hudba, někdy lidé, kteří mě obklopují. Jinak nic. Bývají to ta nejhlučnější místa, která z nějakého důvodu, jsou těmi nejvíc tichými. Jsou to dokonalé a zvláštní momenty, kdy si živě pamatujete, že v tu jistou chvíli, nebyla žádná minulost, nebo budoucnost. Bylo to prostě teď.

Koncept nesmrtelnosti mi vždy připadal velice bizardní. Je to častá otázka ve hrách, námět filmů a knih, základní vlastnost největších padouchů a nadpřirozených bytostí. Stálo by to ale za to? Lidé jsou definování časem. Tím neustálým pronásledováním, tím strachem z konce a finality. Děsí nás to k smrti a přesto nás to žene dál. Každá oslava Nového roku je pokusem vzdát hold něčemu co je za námi a zároveň snaha o zapomnění, že jsme to již dělali tolikrát a jednou nebudeme. Nesmrtelnost by v mém připádě fungovala pouze pokud by byla možnost umřít. Ano, ironické. Pokud bych mohla žít 200 let mladá a krásná, ale byla by možnost, že když mě někdo zastřelí, budu mrtvá. Jedině pak si dokážu přestavit jistou perspektivu a hnací motor k přežití.

Lidé jsou bytosti zdánlivě dokonalé, s duší, názory, charakterem. Přesto tyto dokonalosti, které nás liší o zvířecí říše jsou to, co nás drží v okovech. Ptáci a zvířata prožívají naprostou svobodu, protože netuší, že existuje deadline. Těžko posoudit jestli by i náš život byl šťastnější, kdybychom tento faktor nedokázali vnímat. Přece jen čas je neúprosný, ale často nás nutí dělat věci, které na první pohled zní šíleně, ale na sklonku života to bývají ty momenty, na které jsme nejvíce pyšní.

Nic není tak krásné a zárověň ničívé jako sám čas. Tik. Tok.



Síla osobnosti

29. září 2016 v 18:00 | Arwen |  Naše myšlenky
Každý z nás se v životě ocitne v situaci, která není příjemná. Může jít o těžké životní období, nebo o člověka, či lidi, kteří se vás budou snažit zranit, zlomit, nebo vám ublížit. Nemusíme si nic nalhávat, s takovými lidmi se setkáváme běžně. Ať už vás chce někdo shodit, zesměšnit vaše sny, nebo vás urazit, platí to stejné, nesmíte to dopustit. Pro takové případy se hodí vzpomenout si na několik bodů, které vám pomohou při tomto úsilí..

- Pokud se vám bude snažit někdo ublížit tím co říká, zřejmě ve vás budou překypovat veškeré různé emoce, jako velká bublající polévka, co se chystá přetéct. Buďte klidní. Jestliže se vám to nedaří, aspoň to předstírejte. Nesmíte dát najevo, že vás to vykolejilo.

- Přemýšlejte logicky a s ledovým klidem, nenechte se ovládnout emocemi, nebo se stáhnout na úroveň toho s kým jednáte.

- Odpovídejte klidně, pomalu a bez zvýšeného hlasu.

- Stůjte, nebo seďte narovnaní. Připomene vám to, že se nenecháte jen tak zlomit a máte svoji hrdost.

- Vzpomeňte si, jak jste úžasní. Pokud si to nemyslíte, tak si to začněte myslet. Může vám pomoci krátká rekapitulace vašich životních okamžiků, na které jste hrdí.

- Zvažte, zda ten určitý člověk stojí za to, abyste s ním byli v kontaktu, pokud se chová takto opakovaně. Samozřejmě, pokud se jedná o vašeho šéfa, kolegy, spolužáky, nebo rodinu, nemáte zase tolik na výběr. Ale vždy se s tím dá něco dělat.

- Pokud je to možné, zeptejte se slušně, proč ta osoba říká věci, které vám ubližují. Určitě jsou situace, kdy se vám druzí snaží např. vytknout chyby, abyste se jim mohli vyhnout. Upřímnost také není vždy příjemná. Je to v pořádku do té doby, pokud to druhá osoba vytýká slušně a na úrovni.

Na závěr bych ráda zdůraznila, že nikdo nemá právo brát vám vaši důstojnost, zesměšňovat vás ( myslím opravdu zle, ne takové to nevinné pošťuchování), nebo se vysmívat vašim snům a ambicím. Každý z nás je náchylnější jinak. Melancholika se dotkne skoro vše, cholerika to vytočí tak, že se možná tak akorát ztrapní a flegmatikovi to bude nejspíš fuk. Přesto u všech existuje něco co se nás může dotknout, ať už je to cokoliv. Ale pamatujte- nemůže vám nic ublížit, dokud to sami nedovolíte. Takže hlavu vzhůru a jak už jsem psala, vzpomeňte si jak jste úžasní. Není to zas tak egoistické.


Kam dál