Za zavřenými dveřmi.

13. června 2018 v 10:59 | Deine |  Naše myšlenky
Hudba budoucnosti nás pronásleduje každým dnem, obavy z nacházejícího zítřka, ze snů, které se možná nevyplní a tužeb, které nemusí být naplněny. Všechna přání a všechny obavy existující v jednom stavu - budoucnosti -.

Jaká je tedy má představa budoucnosti? Řeknu vám to takhle - za zavřenými dveřmi. A ne, není to hluboká metafora, myslím to doslova. Posledních deset let nemám možnost mít ve svém pokoji zavřené dveře. A to mě sere.

Takže budoucnost dveří, co se dají zavřít, dveře dveřené, plastové, staré, nové, s kovovou klikou, s plastovou klikou, dveře prosklené, nebo plné, svoboda pro všechny dveře! Jenom by bylo fajn je kurva zavřít. Proč je nemohu zavřít teď? Žiji snad ve věznici? Nebo pod dozorem konzervativní rodiny, která nedovoluje aby se děly věci nepříslušné mladé dámě jako jsem já? Ne, ne nic takového... Vlastním totiž zvířata. Konkrétně dva psy (ehm, psy) - jorkšíry - a a jednoho kocoura. Zmínění psi se bohužel narodili s inteligencí ne větší než je ústřední topení, tudíž nechápou koncepty dveří jako takových. Pokud vidí pootevřené dveře, usoudí, že se do mezery nevejdou a jejich další krok je začít štěkat (bez pokusu ty dveře otevřít víc). A tam, kde naši psi zaostávají v inteligenci, nabírají sílu v oblasti trpělivosti. Takže štěkání. Klidně i několik hodit v kuse. Dokud se dveře neotevřou.

Dalším problémem je kocour. Ano, kočky mohou mít takové ty dvířka, bohužel mé dveře jsou prosklené, tudíž vyřezat díru není jen tak. A pan kocour žije filozofí mnoha manažerů "Dveře do mé kanceláře jsou vždy otevřené." Bohužel, jeho kanceláří je celý byt. Takže i když tím nejtišším způsobem dveře zavřete, kocour to svými supersmysly zaregistruje ať je uvnitř pokoje, nebo někde jinde. A začne jednat. Toto je demokratický stát, hranice musí být otevřeny (jistě je pro-EU) ! Z jedné strany dveře umí otevřít i klikou (god help us all) a z druhé mu to sice nejde, každopádně kromě neúprosného mňoukání, začne ničit věci kolem sebe. Shazovat věci z poliček, knihy z knihoven, telefony ze stolů, to vše dokud dveře neotevřete.

Co z toho tedy za to společné desetileté soužití vzniklo? Konstantně pootevřené dveře. S mojí hlavou, která spí u nich (na posteli, ne na zemi). Každodenní buzení jak někdo vstane, pochoduje po bytě, psi štěkající, kočka mňoukající. Soukromí na bodě mrazu.

Takže moje vize budoucnosti? Bydlet někde, kde mohu mít zavřené dveře. Jak prosté, milý Watsone! Jsem člověk realistických cílů. A samozřejmě dobré bydlení, dobrá práce, milující partner, hromady sushi a další bláboly.

Výsledek obrázku pro black and white door gif


 

Kolik hodin můžu spát?

25. dubna 2018 v 12:05 | Deine |  Naše myšlenky
Snažila jsem se přemýšlet nad nejdůležitější otázkou, tématem, které zní tak zlověstně a napadá mě "Jaký je smysl života a vesmíru" a "Co doopravdy chci" a ano, byly by to možná zajímavé články a filozofování, myslím si však, že jedna otázka a věta mě pronásleduje celý můj život.

"Budík se spustí za 5 hodin a 27 minut."

Znáte něco zlověstnějšího než tyto výhružky, které vám dává váš telefon? Vím, že existují lidé, kteří vstávají s východem slunce, protáhnou se, jdou si zaběhat, dají si sprchu a ráno zakončí výtečnou snídaní. A to vše před 8 hodinou ranní. Já, na druhou stranu před 8 hodinou ranní cítím, že můj život nemá smysl a to, co je předemnou na talíři by mohlo být snadno zaměněno za zablácenou botu a já bych si toho nevšimla. Uhádli jste správně: nejsem ranní ptáče.

Maminka mi vždycky říkala, že mám chodit spát dřív. Z mých zkušeností ale vyplývá, že bez ohledu na to, zda jdu spát v 9 večer nebo ve 2 v noci, vstávání o 6 hodině ranní je téměř stejně hrozné. Jediné co trochu ovlivňuje moji ranní náladu je důvod proč vstávám.

Budu ještě mít možnost spát dál? Vstávám abych šla za něčím příjemným? Vstávám do školy?

Pokud první dvě otázky končí odpovědí "ano" šance jsou, že v mé kapce nenajdete napůl otevřenou kudlu. Vstávat ale do školy, nebo nedejbože na nějakou zkoušku je pro mě definice agónie. Na základce i na střední nás nutili vstávat na 7 na hodiny matiky, fyziky nebo jiných ďáblových předmětů a moje IQ se většinou prokázalo ne větší než radiátor, který seděl pod oknem.

Lidi, kteří jsou ranní ptáčata na jednu stranu obdivuji, na druhou je ale nemůžu vystát. Kdo si myslíte, že jste, produktivní členové společnosti? Takové toxické lidi v mém životě nechci.

Na střední jsme měli učitele dějepisu, který prohlašoval, že chodí spát ve 3 ráno a vstává v 6, do toho chodí do dvou prací a žije vzrušující život. Nejsem si jistá, jestli mám takové lidi obdivovat, nebo se jich bát, každopádně naznačoval, že jsme hromada spících loserů, kteří plýtvají svůj život v nevědomí. Asi se neptetl, každopádně spánek mi přináší štěstí, není to klíčem ke spokojenému životu? Jenom díky spánku jsem se začala zajímat o lucidní snění což bylo jednou z motivací založit tento blog. Takže je to opravdu takový zločin?

Tak co vy, jste těmi produktivními otravami co vstávají brzo ráno, nebo jste jako já, nefuknční v reálném světě (i like you)? Taky žalostně koukáte na telefon a zjišťujete kolik hodin spánku vám zbývá? V kolik typicky vstáváte a chodíte spát? Jsem zvědavá :).
Výsledek obrázku pro sleeping black and white gif


Odvrácené strany mlčení

4. září 2017 v 11:14 | Deine |  Naše myšlenky
Učí nás poslouchat a mlčet. Sedět a mlčet, stát a mlčet, nevyrušovat a mlčet, mlčet, mlčet, mlčet...

Najdeme tisíce a miliony situací a případů, kdy by člověk měl mlčet... ve škole, na pohřbu, v kině, v divadle... Většinou za tím stojí snaha o projevení slušnosti a úcty. Někdy je mlčení projevem loajality k člověku, který sdělí tajemství, projev pasivní agresivity vůči někomu s kým si nemáme co říct a nebo jen moudrá volba ustoupení z konfliktu, který nemá cenu.

Umění mlčet, ten hlučný akt, který nás učí od dětství je často zaměňován na strach z reakce druhého, kdy z pouhého mlčení se stává lež. Strach z nás často dělá němé zbabělce, kteří se raději schovají v davu než aby ukázali světu svůj hlas. Nekřičet v davech se považuje za obyčejnou občanskou slušnost a často to vede k tomu, že když se děje něco doopravdy alarmujícího není jediného člověka, který by měl odvahu zasáhnout a říct ne.

Lidé jsou komplexní bytosti a mlčení ne vždy musí znamenat souhlas, nebo projev ignorace, někdy je to pouhá pojistka, která nás dělí od naprosté konfrontace našich myšlenek s realitou, která někdy může být tak krutá, že každé slovo je jako dýka do hrudi. Vyjádřit mračna myšlenek a názorů, které se hromadí dny, týdny i měsíce občas mohou vyplnynout na povrch jako krutá a chladná slova. Tak by se asi dala popsat slova afektu. Místo mlčení, nebo projevení neutrálních slov si mozek vybere ta nejkrutější, znásobí je a vyplivne je jako jed. A často si sám člověk později vyčítá, proč radši nemlčel.

Naopak při jednání s krutými vládci v podobě králů, učitelů, nebo nadřízených je mlčení občas zbraň na kterou právě oni spoléhají. Nakazí vás myšlenkou ohrožení a nechají vás v domnění, že mlčení je tím jediným východiskem. Jak snadné je využít lidské psychiky a naučené poslušnosti následovat silnější jedince ve chvíli ohrožení. Mlčet a následovat je věc, která nás již tolikrát doběhla v historii i v součastnosti.

A přesto umění mlčet zůstává dál a nedá se s jistotou říci, zda se jedna o umění šlechetného původu, nebo je jen zbabělou stránkou každého z nás. Kontext je to co většinou tuto otázku zodpoví, ale tím se to právě stává tak zrádné. Je spousta tenkých linií a hranic, které často ani my nepoznáme a jednáme zbaběle za štítem slušného chování.

Na závěr umění mlčet zůstává jednou z nejsilnějších a nejhlučnějších zbraní lidské bytosti - ruku v ruce s uměním promluvit.

Související obrázek

 


Člověk a smysl

7. března 2017 v 13:33 | Arwen |  Naše myšlenky
Ano, je to nekonečný problém. Člověk a jeho smysl, naplnění mise. Spoustu z nás, pokud se aspoň na chvíli odtrhne od všedních problémů a kolotoče povinností, napadne myšlenka, zda je náš život dostatečně uspokojující a jaký má vůbec význam. Potom příchází ten pocit nicotnosti, prázdnoty a zbytečnosti. Tento stav má spoustu pojmenování, zřejmě také proto, že provází často většinu z nás. Můžeme ho nazývat syndrom vyhoření, nebo existenční krize, o které již psala Deine.

Je to také častý problém, kterým se zabývají psychologové, ve snaze nám pomoci. Ale může nám vůbec pomoct někdo jiný, nebo to zvládneme jen my sami? Můj důvod proč píšu zrovna o tomto tématu je ten, že ten pocit znám více než dobře a často ho provází deprese, protože nevíme jak celou věc uchopit a řešit. Může se zdát zvláštní, že se s tím setkávám zrovna já.

Pokud budeme číst nějaké definice tohoto psychického trápení, většinou bude jako cílová skupina zmíněna ta jenž zahrnuje pracující dospělé se stereotypním životem a prací, která je ani z části neuspokujuje. Já jsem studentka, označila bych se i za mladou ve svých 20 letech (haha..) a pokud to vezmu obecně, neměla bych si mít na co stěžovat. Netrápí mě ani žádná nemoc, ani chudoba, snad ani rodina. A přesto.. Přesvědčila jsem se tedy, že na věkové skupině většinou nesejde. Důležité taky je, jak moc o tom člověk přemýšlí a s čím se spokojí. Důležitým faktorem v mém případě je i to, že moje povaha je od přírody melancholická a snadno tíhnu k depresivním náladám a stavům. A někdy jen přemýším víc, než by bylo nutné.. Jenže to je pouze můj osobní případ.

Proč tím tedy trpí tolik lidí na Zemi? Pokud se zamyslíme, tak už fakt, že neznáme původ člověka (nemluvím o evoluční teorii), nevíme jak vznikl samotný Vesmír, nejsme si jisti ani tím jak vznikl život, kdy vznikl a hlavně PROČ vznikl a zda to má nějaký důvod. Není nám jasné ani proč zrovna my, zrovna naše osoba, proč existuje, nevíme zda je něco po smrti a pokud ano, tak nevíme co. To je dost otazníků na jednu zmatenou lidskou mysl. A najednou jsme prostě tady. Jsme na světě se všemi těmi otázníky a máme něco dělat, nějak žít. Co je dobro a zlo víme jen ze základního svědomí a z toho co nám říká společnost, a proto se můžeme snadno zaseknout a připadat si ztraceně, marně, bezmocně a zbytečně. Potýkám se s tím tak často, že je škoda o tom mluvit. Potýkáme se sami se sebou a nikdo nám nemůže říct co dělat, aby nám bylo dobře, abychom splnili naši "misi" na Zemi.

A co s tím tedy můžeme dělat? Na to se sama ještě snažím přijít a někdy si s tím připadám ještě ztracenější než obvykle. A tak musíme zřejmě bádat každý na svou pěst.
Jenže to není hezký konec článku. Spolu s Deine píšu na tenhle blog už nějaký ten pátek a často se moje články mohly jevit jako depresivní, pesimistické, nebo demotivující. A za tím dělám tlustou čáru. Již před nějakou dobou jsem si přísahala, že i pokud celý článek nebude zrovna nejveselejší, nebo téma nebude zrovna nejšťastnější, měl by mít aspoň pozitivní závěr, protože pokud někdo čte moje slova, chci aby odcházel s pocitem naděje a ne s vysátou energií, protože tu potřebuje každý z nás, aby zvládal všechny ty starosti všedního dne.

Takže nedávno, ve chvíli, kdy se moje myšlenky zabývaly tímto těžkým tématem a já se opět cítila ztraceně, mě něco napadlo. Proč si neudělat seznam věcí, které chci zažít? Myslím, že to znáte všichni z těch amerických filmů, kdy hlavní hrdina zjistí, že má za měsíc zemřít a udělá si seznam všeho co chce stihnout a zažít. No, myslím, že nemusíme umírat na to, abychom si mohli vytvořit takový seznam a pomalu si plnit přání a cíle, na které jsme doposud jen mysleli. Nemusí to být hned něco velkého, jako navštívit Čínu, i když nápadům se meze nekladou. Mohou to být i drobnosti, nebo malé sny, které pořád odkládáme. Já bych třeba ráda šla darovat krev a moci odcházet s pocitem, že díky mě se někomu povede lépe. Každá z takových věcí může pomoct utišit tu prázdnotu a zmatek při syndromu vyhoření..a možná díky tomu odhalíme i co je náš smysl, nebo po čem toužíme, co bychom měli dělat. Život je opravdová vzácnost a člověk by ho neměl prožít ve starostech a smutnění.

Přeji tedy všem štěstí při hledání toho co nám někde uvnitř chybí.


Vaše


Šachovnice

19. ledna 2017 v 16:53 | Deine |  Naše myšlenky
"Pohltím vše co příliš blízko si sedne, však zemře i ten, kdo se mne zřekne."

Náš svět je tvořen z osob, míst a věcí na kterých nám záleží. Na některých méně, na jiných více. Z obyčejné cetky se stává sentimentální vzpomínka, co jiný vyhodí se pro někoho stává pokladem. Vážeme se na ně a lidi způsobem, který umí pouze lidé. Obklopujeme se tím, co k nám promlouvá, co nám připomíná teplo domova a bezpečí. Bez ohledu na zámky, bez ohledu na riziko.

Dáváme tím našemu životu váhu. Pouštíme k sobě rodinu, přátele, mazlíčky, partnery. Každý z nich jako by byl postavičkou na velké šachovnici, někteří jsou více vzadu a jiní mají hodnotu krále. Posunou se a my to víme. Cítíme když se vzdalují, vnímáme, když se přibližují. To vše založené na interakcích, na emocích. A to vše z nás dělá terč. Obklopujeme se lidmi, kteří hřejí a my jdeme blíže. A čím blíže jsme, tím těžší je jít zpět, do většího chladu. Žár a teplo těchto duší nás nutí se k nim vracet, znovu a znovu.

Ale existuje i další pohled. Tato šachovnice, kde střed našich malých životů jsme my, je také minovým polem. Lidé nejsou víc než malé žhnoucí miny, které neví, kdy vybouchnou. A jestli vůbec. Většina z nich se pouze vzdálí. Jiné vyhasnou a stanou se minou a lákavým ohněm pro někoho jiného. Jiní narazí tvrdě a nechají za sebou praskliny, které budou pod naší kůži velice dlouho. A jiné dokonce mohou vybuchnout. A čím blíže k nim jsme, tím silnější bude zásah.

Stojí to tedy za to? Tyto emoce, tyto výstřední pocity, které máme tak neuvěřitělně komplexní pouze my, lidská rasa. Není jednodušší vyplavat na povrh a nadechnout se čistého, bodavého vzduchu a vypustit všechny emoce pryč? Zůstat jako pouhé schránky, které nedělají omyly na základě citů a vazeb? Někdy nás zahalí mračna pocitů a věcí, které nechceme cítit a hladina nad kterou je vše logické a dává smysl se zdá jako ideální východisko. A ten pocit je opravdu ohromující. Stává se celkem vzácně. Je to pocit kontroly. Nad vlastní myslí, nad důsledky. Pocit, že existuje jistý štít, který nás ochrání od všech výbuchů, když se jen naučíme ho nepustit z ruky. Doprovází ho však mrazivý pocit prázdnoty. A chladu.

Takže stojí to za to? Jsme schopni přežít na tomto minovém poli, které nazýváme životem? S těmito lidmi, cizinci, kteří se na naší šachovnici začali objevovat. Přece jen i jako minové figurky na cizí šachovnici, naše tahy jsou omezeny. A vítr pořád fouká. Naše figurka se neustále houpe. A jednou může spadnout. Nebo explodovat.

Výsledek obrázku pro caring is not an advantage


Fascinující síla přírody aneb ničivá tornáda

14. ledna 2017 v 16:19 | Arwen |  Příroda
Již od dětství mě fascinovala obrovská a zlověstná síla přírody a všechny katastrofy s ní spojené, jako tornáda, orkány, tsunami, bouře a zemětřesení. Samozřejmě je to fenomén, který s sebou přináší spoustu neštěstí, smutku, zranění a v hoších přípaech i smrt. Je to děsivé, ale zároveň tak zajímavé. Tornádo je větrný vír s obrovkou sílou, který může vznikat na pevnivě, ale i na vodní hladině. Na vznik tornáda má vliv srážka teplého a studeného vzduchu, podobně jako u bouřek, avšak ani sami meteorologové neznají přesnou příčinu vzniku tornáda. Wikipedie o tom říká: "Z dosud nedostatečně známých příčin se někdy uvnitř objeví vír, který se stává viditelným, jestliže je vzduch dostatečně vlhký, aby mohlo dojít ke kondenzaci. Poté se spustí dolů, až dosáhne země - čímž se vytvoří tornádo v pravém slova smyslu"

Nedají se ani předem předpovídat, a proto ochrana proti nim je nedostatečná. V našich oblastech se moc nevyskyují,
ale v končinách Spojených států to není nic výjimečného. Pro posouzení jejich síly se používá Fujitova stupnice se škálou od nejslabšího F0 až po F5, které je jen velmi vzácné. Možná vás to překvapí, ale tyto větné víry se vyskytují i u nás, avšak jeich intenzita a doba trvání je většinou zanedbatelná. Myslím, že v mnoha případech se jim ani nedá říkát tornáda, ale tromby.

Zde je ukázka jedné takové z území ČR, okres Jičín
Klik celý článek

Mantry na dobrou noc

10. ledna 2017 v 23:12 | Arwen |  Snění a jeho zvláštnosti
Všechny zdravím v Novém roce!

Tento čas s sebou přináší nové začátky, příaběhy, radosti, ale i starosti. Myslím si, že každý z nás zná ty noci, kdy ulehnete s hlavou plnou starostí, myšlenek, nápadů.. Já to znám bohužel taky. Vysokoškoláci mají zkouškové, středoškoláci myslí na maturitu a ples a o pracujících ani nemluvě- daně, složenky, otravný kolega, děti..

Přitom víte, že když nezaberete tak do hodinky, ráno budete nepoužitelní. Tik ťak, další hodinka za vámi, čas je drahocenný a je to k uzoufání.. A já to znám moc dobře, a tak jsem přemýšlela co s tím. Přírodní léky nebo bylinky nejsou zas tak účinné a léky na předpis bych nechtěla. Zkusila jsem tedy něco úplně jiného- mantry. Ty se hojně využívají v buddhismu při meditaci. Jedná se o určité slabiky, které mají svůj vlastní a specifický význam. Mohou být vyslovovány nahlas, nebo si je meditující může přeříkávat ve své mysli.

Nejznámější mantrou je óm a ta má "odstraňovat pýchu a tendenci znovuzrozovat se mezi bohy". Jejich význam však pro naše "spánkové účely" nemá zas takovou váhu, a proto si vymýšlím vlastní mantry.
Může to být cokoliv co se vám bude dobře říkat v duchu- např. om-sá, on-tó atd. Někomu to může přijít bizarní, ale ten princip je opravdu jednouchý a funkční. Důležité je také pravidelné dýchání. Při první slabice (které "říkáme" v duchu) se nadechujeme a při druhé vydechujeme. Kouzlo celého našeho počínání je v tom, že se soustředíme pouze na ty jednotlivé slabiky a nedovolíme mozku zaplétat se do nových a nových myšlenek. Stačí chvilka odříkávání a začnou se vám zjevovat obrazy. Určitě znáte ony polospánkové sny a to už je téměř výhra.

Avšak pokud je někdo z vás vášnivým milovníkem kávy, stejně jako já a dá si víc šálků než by měl a nejlépe před spaním, tak mu zřejmě ani mantry nepomohou..

Tak tedy sladké sny, nespavci..



Kam dál